ECLI:CZ:US:2016:2.US.3692.15.1
sp. zn. II. ÚS 3692/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Panochy, zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem Brno, Pekařská 13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015, č. j. KSBR 26 INS 7440/2014-A-51, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2015, č. j. 1 VSOL 867/2015-A-62, za Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 16. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatele jako dlužníka (výrok I.), byl odmítnut návrh stěžovatele na oddlužení (výrok II.), na majetek stěžovatele byl prohlášen konkurs (výrok III.) s tím, že soud ustanovil insolvenčního správce ve věci stěžovatele (výrok IV.). Ústavní stížnost dále směřuje proti v záhlaví citovanému usnesení vrchního soudu, když vrchní soud k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že jeho odvolání proti výrokům I., V., VI. až XI. odmítl (výrok I. usnesení vrchního soudu) a usnesení krajského soudu v jeho výrocích III. a IV. potvrdil (výrok II. usnesení vrchního soudu). V závěru svého usnesení vrchní soud dal účastníkům řízení poučení, že proti výroku I. jeho usnesení není dovolání přípustné a proti výroku II. jeho usnesení dovolání přípustné je.
2. Stěžovatel namítá, že sporná je sama existence pohledávek, které stěžovatel není schopen hradit a jež mají prokazovat jeho platební neschopnost a úpadek. Stěžovatelovi věřitelé svoje pohledávky dovozují z toho, že se stěžovatel měl na jejich úkor bezdůvodně obohatit. O tom, zda k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo či nikoliv, se však vede jiné řízení před Okresním soudem v Břeclavi. Ujednotily-li se oba v záhlaví jmenované soudy v tom, že stěžovatel je v úpadku, porušily tím prý nejen stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; to proto, že existenci nebo neexistenci bezdůvodného obohacení měl posuzovat Okresní soud v Břeclavi a měl k tomu provádět patřičné dokazování), nýbrž též právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť prohlášení konkursu stěžovatele omezuje v dispozici s jeho majetkem.
3. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Nepřípustná je ústavní stížnost stěžovatele v tom rozsahu, míří-li proti výroku II. napadeného usnesení vrchního soudu, resp. proti výroku III. a IV. usnesení krajského soudu [tzn. míří-li proti výroku II. usnesení vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno, že se na majetek stěžovatele prohlašuje konkurs (výrok III. usnesení krajského soudu) a kterým bylo potvrzeno ustanovení insolvenčního správce (výrok IV. usnesení krajského soudu)].
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy totiž tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. V nyní projednávané věci vrchní soud (jak je uvedeno shora) účastníky řízení poučil o možnosti podat dovolání proti výroku II. jeho usnesení. Z obsahu ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatel toto dovolání skutečně v tomto rozsahu podal, a ani se proti případnému rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nevymezuje. Proto je nutno ústavní stížnost v uvedeném rozsahu posoudit jako nepřípustnou.
7. Zjevně neopodstatněná je pak ústavní stížnost v rozsahu, brojí-li proti výroku I. usnesení vrchního soudu a proti zbývajícím výrokům usnesení krajského soudu.
8. Institut zjevné neopodstatněnosti, zakotvený v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Poněkud zjednodušeně lze uvést, že v této zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky úpadku, a skutečnost, že byl odmítnut jeho návrh na povolení oddlužení. Již v tomto ohledu si ale stěžovatel poněkud odporuje, neboť u něj neschopnost dostát svým splatným závazkům dána byla (či alespoň hrozila) a potom soud mohl rozhodovat o návrhu dlužníka (zde stěžovatele) na povolení oddlužení, anebo u stěžovatele platební neschopnost nebyla dána (ani nehrozila) a stěžovatel pak neměl důvod žádat o povolení oddlužení. Přitom z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá - a stěžovatel takovou okolnost v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje, natož aby ji rozporoval - že to byl on sám, kdo se k návrhu insolvenčních věřitelů připojil a výslovně uvedl, že se domáhá rozhodnutí o svém úpadku. Nemůže tedy nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí přesvědčivě zpochybňovat proto, že bylo i jeho návrhu vyhověno (ostatně v takové situaci - vyhovuje-li se vlastnímu návrhu dlužníka - není přípustné ani odvolání proti rozhodnutí o úpadku - srov. výslovně první věta §141 odst. 1 insolvenčního zákona). Nadto stěžovatel ústavněprávně relevantní důvody zpochybňující rozhodnutí soudů, nebylo-li stěžovateli povoleno oddlužení, v ústavní stížnosti prakticky neuvádí.
10. Za tohoto stavu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve vztahu k výroku II. usnesení vrchního soudu, resp. ve vztahu k výroku III. a IV. napadeného usnesení krajského soudu, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a ve vztahu k výroku I. usnesení vrchního soudu a ke zbývajícím výrokům usnesení krajského soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu