ECLI:CZ:US:2016:2.US.3709.13.1
sp. zn. II. ÚS 3709/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky EVORADO IMPORT, a. s., sídlem Nám. 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem sídlem Tyršova 341, Semily, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2013 č. j. 30 Co 6/2013-888 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. října 2013 č. j. 15 C 55/2010-861, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení a města Dvůr Králové nad Labem, sídlem T. G. Masaryka 38, Dvůr Králové nad Labem, a společnosti Moravolen Holding, a. s., sídlem Krátká 2, Šumperk, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených usnesení se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením nařídil na návrh vedlejšího účastníka města Dvůr Králové nad Labem předběžné opatření. Tímto předběžným opatřením ve výroku I. stěžovatelce zakázal, aby do pravomocného skončení řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 55/2010 prodala nebo jakýmkoliv jiným způsobem převedla vlastnické právo nebo věcným právem zatížila vodní dílo Společná čistírna odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem, které je tvořeno souborem nemovitostí, venkovními úpravami, strojním vybavením a technologickým zařízením pro mechanicko-biologické čištění odpadních vod (dále jen "ČOV") a aby jakýmkoliv způsobem nakládala či změnila dosavadní právní nebo faktický stav ČOV (výrok II.). Ve výroku III. okresní soud zakázal vedlejšímu účastníkovi Moravolen holding, a.s. (v postavení dražebníka) organizovat a konat veřejnou dobrovolnou dražbu na návrh stěžovatelky, jejímž předmětem by byla ČOV. O předběžném opatření bylo rozhodnuto okresním soudem v době, kdy ve věci samé již byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně, a bylo podáno odvolání. Okresní soud však o nařízení předběžného opatření rozhodl sám s odůvodněním, že k nařízení předběžného opatření je příslušný ten soud, který projednává věc samu. Okresní soud dále konstatoval, že návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl z toho důvodu, že ke dni podání návrhu existovala vůči stěžovatelce pohledávka ve výši 22 885 500 Kč (vedlejší účastník město Dvůr Králové nad Labem měl za stěžovatelkou ještě další doposud pravomocně nepřiznanou pohledávku ve výši 23 347 946,05 Kč, která vznikla na základě rozsudku okresního soudu ze dne 14. 3. 2013 č. j. 5 C 34/2008-1241), přičemž stěžovatelka vyjma ČOV nedisponovala žádným majetkem takové hodnoty, který by umožňoval uspokojit pohledávku ve zmíněné výši. Obava vedlejšího účastníka, že prodej ČOV by mohl ohrozit uspokojení této pohledávky, byla tedy dle okresního soudu důvodná.
3. Proti tomuto usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který jej jako věcně správné dle §219 občanského soudního řádu potvrdil.
II. Námitky stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že okresní soud nebyl věcně příslušný k nařízení předběžného opatření, neboť stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu dne 25. 9. 2013 odvolání a teprve dne 3. 10. 2013 podal vedlejší účastník k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření. Řízení bylo ve fázi odvolacího řízení, a tudíž měl o nařízení předběžného opatření rozhodnout krajský soud jako soud odvolací. Stěžovatelka uvádí, že pokud je podáno ve věci odvolání, náleží okresnímu soudu provést pouze taxativně vymezené úkony dle §208 - §210a občanského soudního řádu. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s aplikací právních závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 28 Nd 290/2007, neboť dle stěžovatelky toto usnesení na projednávanou věc zjevně nedopadá. Stěžovatelka přikládá jiné usnesení Nejvyššího soudu, z něhož je dle ní patrné, že o předběžném opatřením rozhoduje soud, před nímž řízení probíhá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3047/2010).
5. Stěžovatelka dále namítá, že ani samotné nařízení předběžného opatření nebylo oprávněné, neboť prodej ČOV v dražbě by měl za následek pouze transformaci majetku stěžovatelky z aktiv nepeněžitých na aktiva peněžitá. Stěžovatelčin majetek by se dražbou nesnížil. Úvaha obecných soudů, že uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka je ohroženo, byla tedy dle stěžovatelky pouhou spekulací, která se neopírala o žádná skutková zjištění. V této souvislosti taktéž stěžovatelka namítá, že výše pohledávky v řízení pod sp. zn. 15 C 55/2010 činila toliko 22 885 500 Kč. Zbylá část pohledávky je předmětem jiného řízení, které je vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 34/2008. Okresní soud tedy rozhodoval nad rámec §102 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nařídil předběžné opatření i proto, že dospěl k závěru, že je ohroženo uspokojení pohledávky, která však nebyla předmětem řízení, v rámci něhož bylo předběžné opatření vydáno.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran věcné nepříslušnosti okresního soudu, který rozhodl o nařízení předběžného opatření, nelze stěžovatelce přisvědčit. Občanský soudní řád explicitně nestanoví, který soud je příslušný k vydání předběžného opatření poté, co je po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání. Stěžovatelka argumentuje, že judikatura Nejvyššího soudu, o kterou se opírá rozhodnutí okresního a krajského soudu v předmětné věci, není v tomto případě aplikovatelná. S tím však Ústavní soud nemůže vyslovit souhlas. Daná usnesení sice řeší situaci, kdy je podán návrh na vydání předběžného opatření po právní moci rozhodnutí soudu odvolacího za situace, kdy je zároveň podáno dovolání, avšak z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je možno vyvodit zobecňující závěry k problematice věcné příslušnosti soudu nařizujícího předběžné opatření (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2005 sp. zn. 20 Nd 172/2004). Stěžovatelka na podporu své argumentace uvádí jiné usnesení Nejvyššího soudu, z něhož dle jejího názoru vyplývá, že k nařízení předběžného opatření je po podání odvolání oprávněn právě odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3047/2010). V tomto usnesení je primárně řešena otázka, že pokud je po podání odvolání podán návrh na vydání předběžného opatření, o němž rozhodne soud odvolací, není již připuštěno podání opravného prostředku proti samotnému usnesení o zamítnutí nařízení předběžného opatření. Úlohou Ústavního soudu však není stanovit, který soud je oprávněn nařídit předběžné opatření. Tato otázka by měla být vyřešena v rámci obecného soudnictví. Z hlediska ústavněprávní konformity je nutné zvolit takový výklad právní normy, který šetří práva účastníků řízení. Takovým výkladem je v daném případě výklad, který podal jak okresní, tak i krajský soud, totiž výklad, který zaručuje účastníkům řízení právo na podání opravného prostředku proti usnesení o předběžném opatření.
10. Ve své další námitce stěžovatelka uvádí, že vydání předběžného opatření bylo neodůvodněné, neboť stěžovatelka usilovala dobrovolnou dražbou toliko o transformaci svého majetku. Hodnota jejího majetku by se dražbou nesnížila. Tato námitka není dle názoru Ústavního soudu důvodná. V tomto bodě lze plně odkázat na odůvodnění obou napadených usnesení. Transformací majetku stěžovatelky by došlo k podstatnému znevýhodnění vedlejšího účastníka coby věřitele stěžovatelky. Majetek v podobě nemovitostí poskytuje věřitelům větší záruku reálného uspokojení pohledávky než majetek v podobě peněz za situace, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně není pravomocné, a tudíž není možno pohledávku ještě vykonat.
11. Pokud jde o námitku spočívající v tom, že okresní soud nařízením předběžného opatření sledoval i zajištění uspokojení pohledávky, která však nebyla předmětem řízení, v rámci něhož bylo předběžné opatření vydáno, tuto lze taktéž považovat za neopodstatněnou. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení pouze zmínil skutečnost, že v další právní věci mezi týmiž účastníky řízení byl vydán okresním soudem rozsudek ze dne 14. 3. 2013 č. j. 5 C 34/2008-1241, kterým okresní soud stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 23 347 946,05 Kč. Okresní soud tímto způsobem stávající spor pouze uvedl do souvislosti s dalším sporem mezi týmiž účastníky řízení. Tomuto postupu nelze nic vytknout, neboť okresní soud tak učinil pouze v odůvodnění, nikoliv ve výroku svého usnesení. Není tedy pravdou, že by postupoval nad rámec svých zákonem stanovených pravomocí, jak namítá stěžovatelka.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu