ECLI:CZ:US:2016:2.US.371.16.1
sp. zn. II. ÚS 371/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti MVDr. Františka Makovského, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 1 Cmo 58/2013, 1 Cmo 344/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3322/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný) rekapituluje, že obecné soudy rozhodovaly o návrhu správkyně konkurzní podstaty úpadce SALMA Hradec Králové, s.r.o., kterým se po stěžovateli domáhala zaplacení kupní ceny dle kupních smluv uzavřených mezi stěžovatelem a úpadcem. Stěžovatel nárok popíral s tím, že kupní cenu úpadci uhradil, a to zčásti započtením protipohledávky na výplatu dlužné mzdy vůči úpadci a ve zbylé části započtením protipohledávky na vrácení půjčky poskytnuté stěžovatelem úpadci. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (a posléze i Nejvyšší soud, který podané dovolání odmítl) sice akceptoval stěžovatelovu argumentaci stran započtení pohledávky na vrácení půjčky, avšak zároveň dospěl k závěru, že k zániku pohledávky ve zbylém rozsahu započtením (mzdového nároku) dojít nemohlo.
3. Tento svůj závěr opřely obecné soudy o právní názor, podle něhož podle tehdy platného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006) nebylo možno použít pohledávky z pracovněprávních vztahů k započtení. Výčet způsobů zániku pracovněprávních práv a povinností byl totiž taxativní a započtení pohledávky, které do tohoto výčtu nepatřilo, tak nebylo možné, i kdyby odráželo souhlasnou vůli zaměstnance a zaměstnavatele.
4. Proti tomuto závěru brojí stěžovatel v podstatě jediným argumentem. Podle něj je výkladu někdejšího zákoníku práv nadřazen ústavní princip "co není zakázáno, je dovoleno". Podle stěžovatele proto není důvod, aby pohledávka na výplatu mzdy (jako soukromoprávní nárok) nemohla být započtena, pokud to odpovídá vůli obou stran.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní soud v prvé řadě musel vymezit předmět řízení o ústavní stížnosti. Explicitně požaduje stěžovatel toliko zrušení výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z obsahu ústavní stížnosti a ze skutečnosti, že k ní bylo přiloženo usnesení Nejvyššího soudu, však Ústavní soud dovodil, že napadeno je i toto rozhodnutí. V tomto rozsahu proto ústavní stížnost projednal.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s právním názorem obecných soudů, podle něhož byly způsoby zániku práv a povinností v někdejším zákoníku práce vymezeny taxativně, resp. že tato úprava byla kogentní. Ústavní soud ovšem neshledal, že by aplikací tohoto právního názoru v projednávané věci došlo k dotčení základních práv stěžovatele.
9. V obecné rovině totiž Ústavní soud (zásadně) kogentní povahu bývalého zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb.) akceptoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 27/96 ze dne 2. 7. 1996 (N 59/5 SbNU 451) a tento právní názor pak respektoval i v judikatuře následující (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 218/2000 ze dne 7. 8. 2000). Tato judikatura - jinými slovy vyjádřeno - tedy přijala jako ústavně konformní názor, že v rámci tehdejší pracovněprávní úpravy byla jen ve velmi omezené míře akcentována klasická soukromoprávní zásada smluvní volnosti (autonomie vůle), a to s ohledem na specifickou povahu a účel pracovního práva. Za zcela ustálený lze pak tento právní názor považovat, pokud jde o judikaturu obecných soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, popř. další judikaturu citovanou v napadeném usnesení dovolacího soudu).
10. Za tohoto stavu lze ústavní zásadu "co není zakázáno, je dovoleno" jen obtížně interpretovat způsobem, jakým to činí stěžovatel. Ve světle ustálené judikatury i samotné logiky někdejší úpravy pracovního práva totiž onen zákon v podstatě zakazoval (resp. sankcionoval neplatností) takové právní úkony, jako např. právě započtení nároku na mzdu, o něž se jedná v projednávané věci.
11. S přihlédnutím k tomu Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů, jež byla o tato východiska opřena, za ústavně souladná.
12. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu