ECLI:CZ:US:2016:2.US.3856.15.1
sp. zn. II. ÚS 3856/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. S., zastoupené Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 9. 2015 č. j. 36 Co 447/2014-390, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2015 č. j. 36 Co 447/2014-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se u Okresního soudu v Liberci domáhala mimo jiné úpravy péče o svého nezletilého syna s tím, že by měl být svěřen do její péče oproti střídavé péči, na které se dříve s otcem dítěte dohodla. Návrh odůvodňovala ve zkratce tím, že se střídavá péče neosvědčila.
Okresní soud v Liberci rozsudkem č. j. 8 Nc 445/2012-282 ze dne 20. 5. 2014 svěřil nezletilého do péče stěžovatelky. Dle nalézacího soudu mají oba rodiče potřebné výchovné schopnosti, ale stěžovatelka je k potřebám nezletilého tolerantnější a umí jim lépe naslouchat. Ze znaleckého posudku dle soudu vyplynulo, že nezletilý má pozitivní vztah k matce, k otci spíše vztah nevyhraněný, přičemž dle subtilních indicií mu střídavá péče nevyhovuje. Tento závěr údajně vyplynul z pohovoru nezletilého s opatrovníkem i z lékařské zprávy MUDr. Matkové. Střídavou péči tudíž soud nepovažoval za vhodnou a s ohledem na přání dítěte jej svěřil do péče stěžovatelky.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prvostupňový rozsudek ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil a nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů. Zvážil při tom, že oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady, o svěření dítěte do péče projevují zájem a mají k dítěti citový vztah. K otázce přání dítěte odvolací soud podotkl, že je nutno přihlédnout k jeho věku, neboť v šesti letech ještě není dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé pro vyjádření názoru, který by bylo možno bez dalšího převzít. Vyjádřené přání nezletilého je navíc dle soudu v protikladu s tím, jak se objektivně dítě jeví znalci a své učitelce. Podle její výpovědi nejsou u nezletilého patrny žádné projevy nespokojenosti či úzkosti a zvláště v poslední době se projevuje jako spokojené dítě. Také podle znalce u dítěte převažovalo radostné ladění. Za těchto okolností byly podle soudu naplněny předpoklady pro střídavou péči, přičemž k vyvrácení tohoto závěru byly zapotřebí pádné důvody. Tyto důvody odvolací soud neshledal ve zprávě MUDr. Matkové, a to s ohledem na výpovědi otce, znalce a učitelky nezletilého. Pokud jde o vzájemnou komunikaci rodičů, soud zohlednil, že rodiče bydlí blízko sebe, a i když se oproti začátkům střídavé péče vzájemná komunikace zhoršila, jsou schopni se na podstatných záležitostech dohodnout. Vzhledem k tomu, že fakticky tento typ péče rodiče praktikují již tři roky, bude údajně zachován i požadavek na stabilitu výchovného prostředí.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že již po dvou měsících střídavé péče bylo zjištěno, že tato forma nezletilému nevyhovuje. Namísto otce o nezletilého pečuje babička a mezi rodiči navíc panuje velmi špatná komunikace. Stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací soud provedl řadu důkazů, všechny hovořily ve prospěch svěření dítěte do péče matky, přesto následně odvolací soud dítě svěřil do střídavé péče. Stěžovatelce tak není jasné, proč vlastně odvolací soud řízení prodlužoval a zdražoval. Stěžovatelka nepovažuje za významné, že se dítě střídavé péči přizpůsobilo, jelikož i oběť se přizpůsobí svému únosci. Stěžovatelka dále namítá, že střídavou péči praktikovala do pravomocného rozsudku jen z toho důvodu, že chtěla zabránit tahanicím o nezletilého, a proto spořádaně čekala na rozhodnutí soudu. Nyní toto rozhodnutí musí respektovat, i když s ním nesouhlasí. Závěrem stěžovatelka uvádí, že napadeným rozhodnutím byla popřena i zásada dvojinstančnosti.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem a od Ústavního soudu očekává, že toto hodnocení "přehodnotí" v souladu s jejími argumenty. Ústavnímu soudu ovšem taková úloha nepřísluší. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že se odvolací soud zabýval veškerými okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, a řádně vysvětlil, k jakým skutkovým závěrům došel a které skutečnosti (a z jakého důvodu) považoval pro rozhodnutí o svěření nezletilého do péče za podstatné. Jsou to přitom obvykle právě obecné soudy, které mohou díky bezprostřednímu kontaktu s oběma rodiči či dítětem nejlépe posoudit vhodnost té či oné formy výchovy. Jestliže při tomto posouzení vezmou do úvahy požadavky kladené zákonem a judikaturou Ústavního soudu, a tak tomu nyní bylo, není kasační zásah Ústavního soudu namístě, a to ani v případě, že by se s hodnocením soudů neztotožňoval.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že veškeré odvolacím soudem provedené důkazy hovoří proti konečnému rozhodnutí, pročež zpochybňuje vůbec význam jejich provádění. K tomu lze jen stručně uvést, že důkazy mohly např. prokázat, že střídavá péče je v daném případě zcela nevhodná, což z nich ovšem odvolací soud nevyvodil. Pokud stěžovatelka uvádí, že do pravomocného rozhodnutí střídavou péči praktikovala jen proto, aby zabránila tahanicím, tak to spíše potvrzuje, že rodiče střídavé péče schopni jsou. Ostatně podmínkou střídavé péče není to, aby žádný z rodičů při jejím praktikování nemusel činit kompromisy, ty jsou naopak leckdy nevyhnutelné. Odvolací soud navíc vzájemné vztahy stěžovatelky a otce dítěte vzal do úvahy a vysvětlil, proč v daném případě nejsou střídavé péči na překážku. Ve zbytku Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a na úvahy odvolacího soudu, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
Pokud pak jde o námitku porušení principu dvojinstančnosti, není z ústavní stížnosti zcela patrné, v čem toto porušení spočívá, nehledě na to, že ústavní pořádek tento princip zakotvuje pro trestní řízení. V nyní projednávané věci ostatně řízení proběhlo před dvěma stupni soudní soustavy a oba soudy se věcí důkladně zabývaly. V posledním odstavci předposlední strany ústavní stížnosti měla stěžovatelka nejspíše v úmyslu odvolacímu soudu vytknout, že ji na svůj právní názor neupozornil (v úvodní větě souvětí ovšem chybí sloveso). Pokud tomu tak bylo, lze dodat, že odvolací soud rozhodoval i o odvolání otce, který namítal právě skutečnost, že dítě nebylo svěřeno do střídavé péče. Stěží tak lze hovořit o překvapení stěžovatelky. Překvapivost rozhodnutí nespočívá v tom, že účastník průběžně hodnotil prováděné důkazy odlišně, než jak v rozhodnutí učinil soud.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu