ECLI:CZ:US:2016:2.US.4006.16.1
sp. zn. II. ÚS 4006/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Hrabčákové, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, se sídlem Masná 1324/1, Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2016, č. j. 57 Co 385/2016-250, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2016, č. j. 114 C 35/2012-220, zavázal soud stěžovatelku zaplatit žalobci (společnost ČEZ Distribuce, a. s.) částku 55.593 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.); dále rozhodl, že Česká republika - Okresní soud ve Frýdku-Místku nemá právo na náhradu nákladů (výrok III.).
3. Proti výroku II. podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že mu bude přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v celém rozsahu. V daném případě totiž podle jeho názoru nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Za tyto důvody totiž nelze bez dalšího považovat bezúhonnost a vyšší věk stěžovatelky, jelikož takovýmto postupem by byla nastolena praxe, že by v soudním řízení byla automaticky zvýhodněna každá bezúhonná osoba staršího věku bez ohledu na další skutečnosti.
4. Stěžovatelka ve vyjádření k odvolání žalobce zejména uvedla, že za důvod hodný zvláštního zřetele považuje v jejím případě absolutní odpovědnost, kterou dává zákon majiteli nemovitosti za jakékoliv porušení nebo poškození měřícího zařízení. Stěžovatelka je starobní důchodkyně, v domě bydlí sama, s měřidly neumí zacházet. Ani okresní soud a ani policie prý nezjistily konkrétní osobu, která s měřidly manipulovala. Přestože se sama stěžovatelka "černého odběru" nedopustila, musí zaplatit žalobci částku 55.593 Kč, což už samo o sobě je příliš tvrdé. Dalším důvodem hodným zvláštního zřetele je skutečnost, že k podezření z tzv. černého odběru došlo poté, co zemřel manžel stěžovatelky a spotřeba elektrické energie proto výrazně poklesla (manžel byl nemocný, musela se pro něj ohřívat voda na koupání).
5. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek okresního soudu v napadené části, tzn. ve výroku II., a to tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 51.505,50 Kč a dále jí uložil povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.767,50 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení se soud ztotožnil s žalobcem v tom, že důvody uváděné okresním soudem nelze bez dalšího považovat za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitosti, takže nelze automaticky dospět k závěru, že je nemajetná, přičemž majetkové poměry samy o sobě také nemohou být bez dalšího důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi. Nadto prý stěžovatelka ani netvrdila nedostatek finančních prostředků, když jen poukazovala na to, že v současné době je starobní důchod jejím jediným zdrojem příjmů. Skutečnost, kdo s elektroměrem manipuloval, není žalobce povinen prokazovat, avšak pokud by stěžovatelka poskytla důkazy o tom, kdo s měřidlem manipuloval, mohla by se vyvinit. Podle krajského soudu nelze nic podstatného vytknout úvaze předestřené žalobcem, že si lze těžko představit manipulaci s měřidly bez vědomí stěžovatelky, neboť by se taková osoba (s ohledem na výsledky dokazování) vystavila útoku agresivního psa. Významnou okolností svědčící pro nemožnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v daném případě je také postoj samotné stěžovatelky k danému řízení, který přispěl k navýšení nákladů řízení (stěžovatelka se totiž opakovaně těsně před plánovaným jednáním před soudem prvního stupně z jednání omlouvala).
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě setrvala na argumentaci uplatněné před obecnými soudy. Znovu uvedla, že pokud je zákonem stanovena absolutní odpovědnost za stav elektroměru, nelze přičítat náklady řízení v plné výši na vrub žalovaného, který se jen účinně brání, aby se vyvinil a prokázal svou nevinu. Nadto v situaci, kdy se žalovaný (tedy stěžovatelka) poškození elektroměru a černého odběru nedopustil, je přesto povinen plnit díky koncepci absolutní odpovědnosti a ještě je trestán dalšími peněžitými sankcemi ve formě nákladů řízení jen proto, že se brání, ale nepodařilo se mu vyvinit. V řízení před obecnými soudy přitom nebyla zohledněna ani ta skutečnost, že i poté, co byl stěžovatelce nainstalován nový elektroměr, její odběry elektrické energie se nezvýšily a po smrti manžela tak má odběry elektrické energie stále stejné.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
10. Domáhá-li se tedy stěžovatelka toho, aby Ústavní soud přikročil ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí jen proto, že jí krajský soud uložil povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení a neztotožnil se v jejím případě s aplikací moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., pak naznačenou zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu dále například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)], přehlíží. Tato zdrženlivost se přitom uplatní ještě více v situaci, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v daném případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny [srov. k tomu například usnesení z 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1183/15].
11. Ani sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti ve svém důsledku nerozporuje, že s jejím elektroměrem bylo manipulováno. Napadené rozhodnutí přitom nevychází z toho, že to byla stěžovatelka osobně, kdo s měřidlem manipuloval, nýbrž ze skutečnosti, že tak nemohl s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu učinit nikdo stěžovatelce neznámý. Stěžovatelka se v této souvislosti v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje k tvrzení žalobce (jenž si z kontroly v obydlí stěžovatelky pořídil videozáznam), že s ní v domě, kde k neoprávněnému odběru elektrické energie došlo, bydlí její syn. Rovněž blíže nevysvětluje, proč se opakovaně nedostavovala k jednání před prvostupňovým soudem, když se v ústavní stížnosti omezuje toliko na tvrzení, že se snažila zajistit si důkazy k tomu, že se vytýkané manipulace nedopustila. Tuto svoji snahu však v ústavní stížnosti vůbec nespecifikuje.
12. Dostatečný není ani argument stěžovatelky, že zvýšená spotřeba elektrické energie byla dána potřebou péče o jejího nemocného manžela. Takovou eventualitu by totiž bylo nutno doplnit například o vysvětlení, proč stěžovatelkou zmiňovaný ohřev vody potřebný pro omytí nemocného člověka vyvolal ve spotřebě elektrické energie rozdíl hodný pozornosti dodavatele elektrické energie. To platí o to více, byla-li neoprávněná manipulace s měřidlem prokázána. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti rovněž nevyjadřuje k okolnosti tvrzené žalobcem, že jí bylo nabídnuto smírné řešení, a že na tuto nabídku vůbec nereagovala.
13. Ústavní soud má tedy za to, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Krajský soud totiž v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč podle jeho názoru nebyly v právě projednávané věci dány důvody zvláštního zřetele hodné a proč tedy bylo spravedlivé ke změně rozhodnutí o náhradě nákladů prvostupňového řízení přistoupit. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu