ECLI:CZ:US:2016:2.US.428.16.1
sp. zn. II. ÚS 428/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Lukáše, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem, se sídlem Dlouhá 53/6, 702 00 Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 33 Cdo 3242/2013-224, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 33 Cdo 3242/2013-224, odmítl jako nepřípustné dovolání žalobce (stěžovatele) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2013, č. j. 8 Co 87/2013-172, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované (Loterie Korunka, a. s.) zaplacení částky ve výši 44 810 Kč s příslušenstvím z titulu výplaty výher ze sázek. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahovalo obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.). K tomu podotkl, že žalobce v dovolání sice vylíčil důvody, jejichž prostřednictvím zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) k otázce přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) uvedl jen to, že "napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla", aniž by takovou konkrétní otázku hmotného práva formuloval. Nejvyšší soud uzavřel, že požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) však nenaplňuje pouhá polemika s důvody, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V prvé řadě vytýká Nejvyššímu soudu nezákonnost jeho postupu, když o odmítnutí dovolání nerozhodl ve lhůtě 6 měsíců stanovené v §243c odst. 1 o. s. ř. Vyslovuje přesvědčení, že pokud marně uplynula lhůta stanovená k vydání rozhodnutí o odmítnutí dovolání, je podle stěžovatele Nejvyšší soud povinen dovolání meritorně projednat. Dále brojí proti dle jeho názoru vadnému závěru Nejvyššího soudu o absenci vymezení kritérií přípustnosti dovolání. Stěžovatel uvádí, že přípustnost dovolání spatřoval v tom, že materie projednávané věci (výklad herního plánu přijatého na základě loterijního zákona) dosud nebyla Nejvyšším soudem rozhodována. Současně tvrdí, že jednoznačně vymezil tři základní okruhy problematiky projednávané věci, a proto se měl Nejvyšší soud jeho dovoláním zabývat. Napadené rozhodnutí považuje za příliš formalistické a porušující právo na spravedlivý proces. Závěrem se pozastavuje nad rozhodnutím Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení, když ve věci nebylo rozhodováno meritorně a není zřejmé, jak mohly žalované vzniknout účelně vynaložené náklady.
III.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a od soudu prvního stupně příslušný spis.
5. Nejvyšší soud ve vyjádření nejprve opakuje důvody, pro které bylo dovolání stěžovatele odmítnuto (absence údaje o tom, v čem stěžovatele spatřuje splnění předpokladů přípustnosti). K tomu podotýká, že stěžovatel pouze vyjádřil nesouhlas s výkladem herního plánu provedeným odvolacím soudem, avšak nezformuloval žádnou v jeho rozhodovací činnosti neřešenou otázku. Postup Nejvyššího soudu byl tak v souladu s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k námitce, že bylo rozhodnuto po uplynutí lhůty 6 měsíců, Nejvyšší soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2546/14, z něhož se podává, že uvedená lhůta je lhůtou pořádkovou. K tomu dále dodal, že marným uplynutím této lhůty se vadné dovolání nestává perfektním a přípustným. Nejvyšší soud uzavřel, že napadeným usnesením nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Vyjádření účastníka řízení bylo stěžovateli zasláno k případné replice, avšak ten na ně v určené lhůtě nereagoval.
IV.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
8. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
9. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na to, že kritérium přípustnosti v dovolání uvedl, přičemž mělo spočívat v zodpovězení materie, která dosud Nejvyšším soudem nebyla řešena, avšak tuto svoji argumentaci, jak se podává z dovolání, které je součástí vyžádaného spisu, stěžovatel blíže nerozvedl. Z pouhé formulace obsažené v dovolání, že "napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla" rozhodně nelze usuzovat, v jakém směru a ve vztahu k jaké konkrétní otázce by měla být přípustnost dovolání dána. Stěžovatel sice dále rozebírá důvody dovolání, přičemž zde především polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, avšak k samotnému kritériu přípustnosti a jejímu konkrétnímu vymezení již žádné stanovisko nezaujímá a v dalším textu skutečnost, že by se mělo jednat o dosud neřešenou problematiku, nikterak nerozebírá. K tomu lze doplnit, že úlohou dovolacího soudu není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu, tj. nad rozsah právně relevantního vymezení dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a de facto nahrazovat tak za dovolatele absenci právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Právě proto ale představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Výše uvedená argumentace stěžovatele proto přípustnost dovolání skutečně založit nemohla. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), tudíž nelze považovat za ústavně nesouladný.
10. Stěžovatel dále namítal, že Nejvyšší soud rozhodl po uplynutí šestiměsíční lhůty, čímž na jeho straně mělo vzniknout legitimní očekávání, že jeho věc bude projednána meritorně. Takový názor Ústavní soud nesdílí. Řešení naznačované stěžovatelem bylo sice zákonodárcem zvažováno, nakonec však bylo odmítnuto, a daná lhůta je nyní obecně chápána jen jako pořádková (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2546/14 nebo usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. III. ÚS 295/16). Ostatně jiný výklad si za platné právní úpravy lze obtížně představit, což je dáno povahou věci (nelze meritorně projednat podání, které toho není pro vady schopno, anebo tomu brání zákonné ustanovení), jakož i požadavkem ochrany práv třetích osob, plynoucím z principu právní jistoty, byť ani překračování této pořádkové lhůty naplňování tohoto principu rozhodně neprospívá.
11. Co se týče námitek ve vztahu k výroku Nejvyššího soudu o nákladech řízení, je třeba vyjít z toho, že tento výrok se v případě odmítnutí dovolání nemusí odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Lze přitom předpokládat, že Nejvyšší soud rozhodoval na základě úspěchu ve věci, a neúspěšnému stěžovateli uložil nahradit náklady dovolacího řízení vzniklé žalované přinejmenším tím, že se k jeho návrhu vyjádřila.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu