ECLI:CZ:US:2016:2.US.43.16.1
sp. zn. II. ÚS 43/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hájka, zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem Americká 33, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 21. 10. 2014, č. j. 5 C 17/2011-201, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 5 C 17/2011-235, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2015, č. j. 11 Co 22/2015-247, 11 Co 312/2015, za účasti Okresního soudu Plzeň - jih a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 6. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu (ve znění doplňujícího rozsudku) nalézací soud uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci bolestné ve výši 4.800 Kč, dále ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 28.330 Kč a náklady spojené s léčením ve výši 1.224 Kč (celkem tedy částku 34.354 Kč); uložil mu rovněž povinnost zaplatit žalobci náklady nalézacího řízení a soudní poplatek. Dospěl totiž k závěru, že dne 7. 2. 2009 došlo ke konfliktu mezi stěžovatelem a žalobcem, který vyústil v kontakt pravé ruky stěžovatele s obličejem žalobce, v důsledku čehož žalobce utrpěl zranění zejména v podobě tříštivé zlomeniny levé poloviny horní čelisti vyžadující operaci, neboť úlomek kosti tlačil na trojklanný nerv. Soud prvého stupně vycházel zejména ze znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že k poranění došlo účinkem úderu ruky sevřené v pěst, a to silou značné intenzity. Verze stěžovatele spočívající v nutné obraně před úderem lopaty, kdy měl odvracet přímo hrozící a trvající útok ze strany žalobce, byla zpochybněna rekonstrukcí na místě činu; stěžovatel totiž měl pravou rukou vykrývat úder do pravé strany, čímž ale nemohl způsobit pravou rukou poranění na levé straně obličeje žalobce. Za této situace okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil svoji povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví ve smyslu ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že byl rozhořčen z předchozích konfliktů s žalobcem ohledně vypouštění odpadů do strouhy. Soud prvého stupně naopak - jak výše naznačeno - neučinil závěr o tom, že stěžovatel odvracel přímo hrozící nebo trvající újmu ve smyslu §418 odst. 2 občanského zákoníku (nutná obrana). Žalobce, jak ostatně sám připustil, na stěžovatele lopatou skutečně hrozil, nicméně stěžovatel mohl z místa konfliktu odejít, čímž by vzniku fyzického incidentu, jakož i škodě, předešel.
3. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu v záhlaví citovaným rozsudkem ve věci samé potvrdil, když jen dílčím způsobem změnil výrok o nákladech nalézacího řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nad rámec odůvodnění rozsudku okresního soudu zdůraznil, že stěžovatel na místo, kde žalobce pracoval a čistil strouhu, přišel celkem dvakrát, žalobce fotografoval a byl iniciátorem následného konfliktu. K fyzickému kontaktu mezi stěžovatelem a žalobcem přitom podle krajského soudu došlo za situace, když žalobce stál ve strouze a stěžovatel na okraji silnice. Z povahy poranění žalobce a s přihlédnutím k jeho postavení ve strouze, jakož i přihlédnutím k tomu, že stěžovatel je pravák, dospěl krajský soud k jedinému možnému závěru, a sice, že stěžovatel pěstí pravé ruky udeřil žalobce do levé strany obličeje v době, když žalobce stál pod úrovní vozovky ve strouze a čistil ji. Z tohoto skutkového děje ani podle krajského soudu nelze učinit jiný závěr, než učinil soud prvého stupně, a sice ten, že stěžovatel je odpovědný za vznik škody na zdraví žalobce.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vůbec nezohlednily skutečnost, že žalobce stěžovatele ohrožoval lopatou v oblasti hrudníku ve vzdálenosti asi 10 až 20 cm, čili nelze stěžovatelovo tvrzení o nutné obraně bagatelizovat pouhým "zvednutím" nebo "přiblížením" lopaty, jak tvrdil žalobce. Přitom jistě nelze zpochybnit, že útok lopatou může mít i charakter útoku smrtící zbraní.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích nezjistil nic, co by mohlo nasvědčovat zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ve shora nastíněném smyslu, neboť obě rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna, opírají se o výsledky provedeného dokazování a z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel ve skutečnosti brojí jen proti způsobu vyhodnocení provedeného dokazování a jeho právního posouzení, což však zjevně není úkolem Ústavního soudu.
7. Je totiž třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky (resp. námitku jedinou), se kterými se obecné soudy již dostatečně vypořádaly, a neuvádí tak nic, co by bylo způsobilé jejich závěry jakkoliv zpochybnit. Zejména je třeba přisvědčit obecným soudům v tom směru, že v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o bezprostředním ohrožení stěžovatele, což teprve by mohlo vést k hodnocení stěžovatelovy obrany jako nutné a přiměřené s ohledem na konkrétní okolnosti průběhu děje. Ústavní soud tak s ohledem na své ústavní vymezení (čl. 83 Ústavy) neshledal žádný důvod jakkoliv relativizovat závěry obecných soudů, že stěžovatel byl odpovědný za zranění žalobce, a to zejména s ohledem na jejich vzájemné postavení a na to, že žalobce stál pod úrovní vozovky a čistil strouhu, takže i kdyby po stěžovateli, stojícím na kraji vozovky, máchl lopatou, byl tento děj ukončen a stěžovateli se nabízely jiné možnosti řešení vzniklé situace, než-li žalobce udeřit.
8. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu