ECLI:CZ:US:2016:2.US.45.16.1
sp. zn. II. ÚS 45/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Lukáče, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 sp. zn. 2 ZT 293/2015 ze dne 5. listopadu 2015, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadeného vyrozumění se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zločin padělání a pozměnění peněz dle §233 odst. 2 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin výroba a držení padělatelského náčiní dle §236 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 20. 10. 2015 při výslechu stěžovatele byl přítomný právní zástupce vyrozuměn, že v rámci 48 hodin budou prováděny neodkladné a neopakovatelné úkony, a že o těchto úkonech bude informován telefonicky poté, co bude příslušným soudem vydán příkaz. V uvedený den v 17:30 hodin byl obhájce stěžovatele vyrozuměn o konání domovní prohlídky v bytě užívaném trestně stíhaným Romanem Lacinou a byl mu předán telefonický kontakt na prohlídku vykonávající policisty. Dle protokolu o provedení domovní prohlídky byla prohlídka započata v 17:35 hodin, přičemž se na místo v 18:50 hodin dostavila Veronika Mlčochová se substituční plnou mocí obhájce stěžovatele.
Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně ve věci žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky u trestně stíhaného Romana Laciny, stěžovateli sdělila, že namítaný postup policejního orgánu přezkoumala dle ustanovení §157a odst. 1 tr. ř. na základě předloženého spisového materiálu, v postupu policejního orgánu však neshledala žádné pochybení, které by mu bylo možno klást k jeho tíži.
Stěžovatel uvádí, že proti postupu policejního orgánu, který odmítl opakovat tu část prohlídky, které se obhájce stěžovatele bez své viny neúčastnil, podal námitku do protokolu, která však byla napadeným vyrozuměním státní zástupkyně zamítnuta, čímž bylo zasaženo do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a bylo porušeno jeho právo na projednání věci veřejně a v jeho přítomnosti, případně v přítomnosti obhájce. Stěžovatel upozorňuje na to, že policejní orgán započal s domovní prohlídkou 5 minut poté, co byl o tomto úkonu vyrozuměn jeho obhájce, a to přesto, že mu obhájce sdělil, že se chce tohoto úkonu účastnit a že dorazí nejdříve za 40 minut. Bylo mu tím znemožněno kontrolovat řádný průběh tohoto prováděného úkonu. Tvrzení státní zástupkyně, že průběh domovní prohlídky i skutečnosti jí předcházející nelze klást za vinu policejnímu orgánu, považuje za zcela zcestné, neboť obhájce nemohl dopředu tušit, jaké úkony a kdy se budou konat. Proto má za to, že obhájce byl o tomto úkonu vyrozuměn se zpožděním kvůli pochybení policejního orgánu, ne-li kvůli přímému úmyslu zabránit účasti obhajoby u úkonu. Nadto byl obhájci sdělen nesprávný telefonní kontakt na policisty provádějící prohlídku, čímž se státní zástupkyně nezabývala, když pouze uvedla, že toto tvrzení nelze objektivně posoudit, a stejně se nezabývala tvrzením o sejmutí tabulek s číslem popisným z důvodu rekonstrukce domu.
Za situace, kdy stěžovatel totiž brojí proti vyrozumění státní zástupkyně ve věci jeho žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky v bytě užívaném trestně stíhaným Romanem Lacinou, se Ústavní soud v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv nebo svobod jiným zákonným způsobem.
Zmíněná zásada, spolu se související zásadou zdrženlivosti v zásazích Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti i ústavnosti. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a posléze obecnými soudy. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (viz nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, N 6/36 SbNU 53).
K tomu je třeba zdůraznit, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád. Její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v dalších stadiích trestního řízení, především pak nezávislých soudů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3156/14 ze dne 5. 2. 2015, dostupné jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí či postupu, ale v souvislostech pokračujícího trestního (soudního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, a to až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je článek 4 Ústavy, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010).
V projednávané věci stěžovatel požádal dle §157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), o přezkoumání postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky, přičemž vyrozumění státního zástupce o této jeho žádosti navrhuje zrušit. Ústavní soud tedy posoudil otázku, zda samotným vyřízením této žádosti, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, došlo k tak závažnému zásahu do jeho ústavních práv, který by nemohl být napraven jinak. Dospěl přitom k závěru, že s ohledem na princip subsidiarity při posuzování ústavní stížnosti není jeho vstup do předmětného trestního řízení přípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje. Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem vyřízení své žádosti ze strany dozorujícího státního zástupce, v takové situaci mu právní řád nabízí další prostředek ochrany práv, a to podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Námitky o nezákonně provedené domovní prohlídce však stěžovatel může vznést především v řízení před soudem, pokud dojde k podání obžaloby, neboť jedině soud je povolán k tomu, aby s definitivní platností rozhodoval o vině a trestu v trestním řízení a v souvislosti s tím také o přípustnosti provedených důkazů, včetně vyhodnocení zákonnosti i ústavnosti domovní prohlídky provedené v bytě spoluobviněného a její procesní použitelnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010, vydané ve skutkově i právně obdobné věci).
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj