ECLI:CZ:US:2016:2.US.47.16.1
sp. zn. II. ÚS 47/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 8 To 88/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2011, č.j. 50 T 5/2011-603, byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1472/2011.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2015, č.j. 50 T 5/2011-855, ve veřejném zasedání tak, že dle ustanovení §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2011, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle §278 trestního řádu.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 8 To 88/2015.
II.
Stěžovatelka je přesvědčena, že usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušen měl být také čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení zřetelně vybočilo ze zásady, že postačuje pouhá pravděpodobnost, že by nové skutečnosti či důkazy ve spojení se soudu známými skutečnostmi a důkazy mohly způsobit změnu rozhodnutí ve věci, a Vrchní soud v Praze toto pochybení nenapravil.
Úkolem soudu v rámci rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení podle stěžovatelky bylo posoudit, zda se u předložených důkazů, které v ústavní stížnosti rekapituluje, jedná o důkazy nové a v původním řízení neznámé a zda jsou tyto důkazy způsobilé změnit původní skutková zjištění, resp. řetězec původních důkazů a jejich věrohodnost.
Podle mínění stěžovatelky výpovědi svědků učiněné v řízení o povolení obnovy řízení zpochybnily výraznou měrou hlavní svědecký důkaz a to výpověď Veroniky Vejrostkové a výpověď jejího syna, v důsledku čehož měl soud v novém světle posoudit i vlastní výpověď stěžovatelky.
V této souvislosti má stěžovatelka za to, že došlo k zpochybnění původního důkazního řetězce tou měrou, která je způsobilá ovlivnit jiné rozhodnutí v obnoveném řízení, přičemž soud toto nerespektoval, když uvedl, že stěžovatelka nesdělila žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na původní rozhodnutí, aniž by však tyto úvahy blíže odůvodnil a rozvedl, proč tomu tak je.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se za účelem posouzení ústavní stížnosti seznámil s původními rozhodnutími v dané věci (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2011, č.j. 50 T 5/2011-603, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1472/2011). Dále vzal v úvahu námitky předložené stěžovatelkou, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. trestního řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2606/11 ze dne 30. 11. 2011).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).
V projednávané věci tak Ústavní soud posuzoval otázku, zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti a důkazy dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu nejedná, neneslo znaky libovůle, popř. nezaložilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky.
V.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2015, č.j. 50 T 5/2011-855, vyplývá, že soud o podaném návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval ve veřejném zasedání, vyslechl stěžovatelku a provedl navržené důkazy, které bylo možné a účelné provést (viz zejména rekapitulace výpovědí sedmi svědků na s. 3-7 usnesení krajského soudu).
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že stěžovatelka nesdělila žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na původní rozhodnutí soudu, a takové okolnosti nevyplývají ani z žádného z provedených důkazů. Krajský soud uvedl, že žádný ze stěžovatelkou navržených svědků nebyl přítomen události, která byla předmětem trestního stíhání, ani ničemu, co jí předcházelo. Jde tedy pouze o svědectví zprostředkovaná (ve většině případů dokonce o svědectví "zprostředkovaně zprostředkovaná", neboť řetězec, přes který se informace předávala, se často skládal z více osob), když mezi výpověďmi některých svědků jsou navíc podstatné rozpory. Stěžovatelka ze zcela nekonkrétních vyjádření, které údajně měly některé osoby pronést, dovozuje, že tyto osoby při hlavním líčení nevypovídaly pravdu. Otázkou pravdivosti těchto výpovědí se soud však v původním řízení podrobně zabýval a žádná z okolností, které stěžovatelka uvádí, a které vyplynuly z doplněného dokazování, neodůvodňuje to, aby jejich věrohodnost byla posouzena jinak. Krajský soud se pak kromě jiného blíže věnoval zejména výpovědi svědka Mlčocha, kterou však vyhodnotil jako nevěrohodnou. Tento svědek k soudu přijel spolu s rodinnými příslušníky stěžovatelky, kteří jej o svědectví požádali. Celou záležitost s nimi také probíral. Tomu odpovídal i způsob jeho výpovědi, která na soud působila naučeným dojmem. Pochybnosti o jeho výpovědi vyvolala také skutečnost, že si byl i po čtyřech letech schopen vybavit přesné datum i čas klíčového rozhovoru se svědkyní Vejrostkovou, na druhou stranu však nevysvětlil, proč se natolik závažné informace rozhodl soudu sdělit až po tak dlouhé době.
S rozhodnutím a s argumentací Krajského soudu v Ústí nad Labem se zcela ztotožnil také Vrchní soud v Praze, když taktéž dospěl k závěru, že provedenými důkazy se původní skutkové závěry o vině stěžovatelky zpochybnit nepodařilo. Zdůraznil především to, že o údajném konkrétním doznání svědkyně Vejrostkové přímo hovořil pouze svědek Mlčoch, přičemž závěr o nevěrohodnosti výpovědi tohoto svědka shledal stížnostní soud logickým a přesvědčivým. Ve vztahu k výpovědím ostatních svědků pak ve shodě s nalézacím soudem poukázal na to, že tvrzení stěžovatelky tito svědci nepotvrzují, a pokud ano, tak hovoří nekonkrétně, nejistě a jedná se vesměs o informace získané z doslechu. Svědek Šeratovský, který měl být podle stěžovatelky klíčovým svědkem, pak skutečnosti, které uváděla stěžovatelka, nepotvrdil vůbec. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení shledal správným a nezjistil žádné pochybení ani v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl.
VI.
Na základě výše naznačené stručné rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí (podrobně viz zejména s. 3-9 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a s. 2-3 usnesení Vrchního soudu v Praze) pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Obecné soudy se řádně zabývaly podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení a adekvátně se vypořádaly také s návrhy stěžovatelky. Srozumitelně a odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč stěžovatelkou předložené důkazy nebylo možné považovat za důkazy, které by ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu vedly k povolení obnovy řízení. Závěry obecných soudů v dané věci přitom nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné nebo ústavně nekonformní, ale naopak má za to, že se jedná o závěry zcela logické, podpořené přesvědčivou argumentací.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Jen pro úplnost pak Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k výsledku řízení neshledal ani podmínky pro to, aby stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti (viz ustanovení §62 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu