ECLI:CZ:US:2016:2.US.508.16.1
sp. zn. II. ÚS 508/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sekáče, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 18 C 97/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, č. j. 25 Co 435/2014-184, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 30 Cdo 2427/2015-195, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. V dotčených řízeních se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým soudním řízením, ve kterém neměl úspěch, a dále náhrady nákladů vynaložených na zastoupení advokátem při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná Česká republika je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 15 470 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu co do částky 467.190 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 44.528 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 15.470 Kč od 31. 3. 2007 do 30. 4. 2007 tak, že se žaloba zamítá, výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dle odvolacího soudu soud I. stupně správně zjistil průběh a výsledek posuzovaného průtahového řízení i úkony účastníků a soudu v něm, přičemž správně dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a stěžovateli náleží peněžité zadostiučinění; takto též stanovil v souladu s judikaturou vyšších soudů základní částku a dospěl i ke správnému závěru o rozsahu redukce základní částky o 50%. Za důvodné pak odvolací soud shledal pouze odvolání žalované ve věci nesprávného stanovení data prodlení.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že při řešení dovolatelem vymezených právních otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve snížení základní částky náhrady za nemajetkovou újmu o 50%, které dle jeho názoru bylo zcela nedůvodné a v rozporu s judikaturou, která byla vydána, a rovněž v rozporu se stěžejním Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. V této souvislosti především zdůrazňuje, že původní řízení, ve kterém mu vznikla újma, bylo z hlediska právní složitosti zcela běžným řízením o náhradu škody na zdraví. Dále pak oproti závěrům obecných soudů připomíná, že průtahy, jež vznikly v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků (z čehož soud I. stupně i odvolací soud dovozovaly skutkovou a právní složitost původního řízení), je potřeba klást k tíži žalované a nikoliv jeho. Stejně tak odmítá, že soudy dovodily právní či skutkovou složitost původního řízení z faktu, že v něm bylo opakovaně rozhodováno soudem I. stupně a odvolacím soudem, protože dle jeho názoru naopak opakovanost rozhodování soudů svědčí o průtazích a pochybeních soudů a nikoliv o věcném postupu soudů. Závěrem pak stěžovatel namítá, že obecné soudy přistoupily zcela nedůvodně ke snížení náhrady za zastupování před Evropským soudem pro lidská práva na základní hodnotu oproti jím požadované (trojnásobné) částce.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá výši, v jaké mu bylo přiznáno zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. za způsobenou nedůvodnou délku soudního řízení. Jak však Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, Ústavnímu soudu přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní úrovně však zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
8. Tato "extrémní" pochybení obecných soudů však v nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal. Naopak je třeba konstatovat, že obvodní, městský i Nejvyšší soud dostatečně vyložily, na základě jakých kritérií byla určena částka, která byla stěžovatelovi přiznána za průtahy v původním řízení a náležitě se vypořádaly též s okolnostmi svědčícími pro zvýšení i snížení základní částky, která stěžovatelovi náležela. Závěry obecných soudů jsou přitom řádně a logicky odůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a neodporují ani již publikované judikatuře, jak stěžovatel namítá. Ústavní soud v nich tedy neshledal porušení stěžovatelových práv; naopak argumentace stěžovatele představuje spíše polemiku s právními závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která však neodráží jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy). Co do konkrétních stěžovatelových námitek tedy nezbývá než pro stručnost plně odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí (viz především str. 5-6 rozsudku obvodního soudu a str. 4-5 rozsudku odvolacího soudu).
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu