ECLI:CZ:US:2016:2.US.522.15.1
sp. zn. II. ÚS 522/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslavy Maškové a JUDr. Otakara Maška, obou zastoupených Mgr. Janem Maškem, advokátem, se sídlem Pekařská 658, 272 01 Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 22 Cdo 3308/2012-342, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, č. j. 22 Cdo 4949/2008-247, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 149/2012-316, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. prosince 2011, č. j. 18 C 179/2002-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Kladně (dále "soud prvního stupně") částečným rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 18 C 179/2002-286, poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 27. září 2007, č. j. 18 C 179/2002-198, včetně potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze 6. srpna 2008, č. j. 25 Co 63/2008-228, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, č. j. 22 Cdo 4949/2008-247, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá ideální jednou polovinou, stavby kotelny a uhelny blíže specifikované ve výroku I. napadeného rozsudku. Dále rozhodl o tom, že o nároku žalobkyň na zřízení věcného břemene, o nákladech řízení mezi účastníky, i o nákladech státu, bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok II.).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných (stěžovatelů) rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 149/2012-316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 22 Cdo 3308/2012-342, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelé nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu, když obsahem dovolání byla především kritika a zpochybňování skutkových závěrů nalézacích soudů. Pokud dovolatelé zpochybňovali právní závěr odvolacího soudu, podle kterého je přístavba kotelny a uhelny ve vlastnictví žalobkyň, Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v předcházejícím rozsudku ze dne 17. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2008, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že "sporná přístavba stavebně technicky souvisí s oběma stavbami rozdílných spoluvlastníků a lze mít za to, že jde o od obou staveb stavebně neoddělenou část, resp., že její výstavbou došlo k propojení rozdílných staveb s rozdílnými vlastníky. Při řešení otázky jejího vlastnictví tak nelze vystačit s posouzením jejího stavebnětechnického provedení - tj. vycházet jen z jejího propojení v materiálním smyslu se stavbami, k nimž byla přistavěna, ale je třeba přistoupit k danému problému i z hlediska funkčního. Použití tohoto hlediska pak svědčí ve prospěch žalobkyň. Žalobkyně tuto přístavbu účelně využívají, z jejich domu je stavba přístupná, zatímco z domu žalovaných přístupná není a i z vnějšího ("povrchního") pohledu s domem žalobkyň tvoří celek, neboť sklep žalovaných je podzemní částí domu žalovaných; užívají i její přestřešení či spíše strop (viz. pergola na fotografii na č. l. 134). Bez významu v daných poměrech není ani skutečnost, že sporná přístavba byla vybudována právním předchůdcem žalobkyň a zřejmě i z jeho prostředků." Pokud odvolací soud při své úvaze o vlastnickém právu žalobkyň ke sporné přístavbě vyšel z uvedeného názoru dovolacího soudu (od kterého se dovolací soud nemá důvodu odchylovat) s tím, že ani po doplněném dokazování nedošlo ke změně skutkových zjištění, na základě kterých dovolací soud svůj závěr formuloval, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nelze proto ani dovodit, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluji obsah napadených rozhodnutí a celkové okolnosti sporu. Stěžovatelé brojí především proti závěru vyplývajícímu z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 4949/2008), který přiřkl vlastnictví nemovitosti (místnosti označené jako kotelna a uhelna v domě stěžovatelů) žalobkyním na základě funkčního hlediska. Tím Nejvyšší soud podle stěžovatelů legitimoval neoprávněné vniknutí a obsazení části cizího domu, neoprávněné stavební úpravy a vybudování černé stavby na pozemku jiného vlastníka, a to bez jeho souhlasu. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že tento závěr vážně ohrožuje právní jistotu ve vlastnických vztazích a navíc je v rozporu se zásadou "superficies solo cedit". V daném případě byla stavba rozdělena nejen vertikálně, ale i horizontálně, kdy každé podlaží náleží jinému vlastníkovi. Stěžovatelé dále namítají existenci vad vzniklých v důsledku porušení pravidel spravedlivého procesu. V prvé řadě vyslovují pochybnosti o aktivní legitimaci žalobkyň. Dále uvádějí, že právní závěry soudu jsou ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním i se skutkovými závěry. Soudům vytýkají, že soudy sice stěžovateli navržené důkazy přijaly, avšak nepřevzaly je za základ svých skutkových zjištění a tuto skutečnost ani řádně nezdůvodnily. Jednalo se zejména o výpověď svědkyně Ing. Klímové, která byla potvrzena znaleckým posudkem Ing. Žáčka. Stěžovatelé uzavírají, že použití funkčního hlediska při určení vlastnictví je porušením ústavně zaručené ochrany vlastnictví.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soudní soustavy [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
8. V dané věci stěžovatelé sice brojí vůči všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím, avšak obsahově se jejich argumentace týká především kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, č. j. 22 Cdo 4949/2008-247, v němž byl vysloven pro ně nepříznivý právní názor, na jehož základě byla sporná místnost (kotelna a uhelna) přiznána do vlastnictví žalobkyň. Tento názor vychází z konkrétní situace, kdy sporná místnost stavebně technicky souvisí s hlavními stavbami rozdílných spoluvlastníků (účastníků sporu) a jde o od obou staveb stavebně neoddělenou část, resp. její výstavbou došlo k propojení rozdílných staveb s rozdílnými vlastníky. Proto nebylo možné posoudit jen její stavebnětechnické provedení, ale bylo třeba na danou problematiku nazírat i z hlediska funkčního, přičemž toto hledisko svědčilo právě ve prospěch žalobkyň, které přístavbu účelně využívají a z jejichž domu je i přístupná.
9. Z uvedeného lze tedy vyvodit, že v dané věci šlo o střet dvou základních práv na ochranu vlastnictví, když obě strany sporu si nárokují vlastnictví (byť každá z jiného důvodu). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip [srov. např. nález ze dne 16. června 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), nález ze dne 12. května 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 (N 91/61 SbNU 415), nález ze dne 7. září 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) či nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 1826/11 (N 47/64 SbNU 581)]. Teprve po zvážení všech relevantních skutečností bude v konkrétním případě možno rozhodnout, ve prospěch kterého z konkurujících práv svědčí obecná idea spravedlnosti, a kterému je tudíž namístě dát v kolizi přednost. Pakliže se soudy ve stávající věci při rozhodování o určení vlastnictví, které nebylo možno jednoznačně stanovit ve prospěch jedné či druhé strany (pokud byla tedy tato práva zásadně rovnocenná), přiklonily jako k dalšímu kritériu k hledisku účelného využití a využívání nemovitosti, přičemž tento závěr náležitě zdůvodnily, nelze v jejich závěrech spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. V žádném případě ovšem nelze z uvedeného názoru Nejvyššího soudu dovozovat, jak naznačují stěžovatelé, že by prostou okupací cizí nemovitosti a jejím užíváním byl založen nárok na nabytí vlastnictví. V dané věci se jednalo o specifický případ, v němž nebylo zcela zřejmé, kdy přesně, kým a jakým způsobem došlo k vybudování sporné přístavby, což vedlo k tomu, že na základě obecných pravidel nebylo možno určit jednoznačně konkrétního vlastníka, a proto bylo třeba použít funkční hledisko, které v daném případě nejlépe vyhovuje požadavku na dosažení spravedlivého řešení.
10. Ústavní soud rovněž nesdílí námitky stěžovatelů ohledně provedených důkazů, které nebyly údajně převzaty do skutkových zjištění. Předně je třeba vycházet z toho, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady stanovené v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ze spisu vyžádaného Ústavním soudem se podává, že v řízení vedeném po vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu bylo k návrhu stěžovatelů doplněno dokazování za účelem zjištění charakteru sporné místnosti (jednalo se zejm. o znalecký posudek a výpověď znalce Ing. Žáčka). Soud prvního stupně však ani tento provedený důkaz nepřivedl ke změně náhledu zpochybňujícího závěr, že ostatní provedené důkazy dostačují pro určení vlastnictví žalobkyň. Naopak znaleckým posudkem nebyl zpochybněn závěr, že sporná místnost souvisí s oběma domy, a přestože je vybudována na stropní konstrukci sklepa, který je ve vlastnictví stěžovatelů, není z jejich domu přípustná [je ovšem přípustná z domu žalobkyň a byla vybudována právním předchůdcem žalobkyň a se souhlasem původního majitele domu stěžovatelů (k tomu důkaz výslech svědkyně Gailové)], pročež má použití funkčního hlediska pro určení vlastnictví svoje opodstatnění. Z pohledu Ústavního soudu pak takovýto závěr koresponduje s provedeným dokazováním, je dostatečně odůvodněn a nelze v něm tedy spatřovat extrémní rozpor se skutkovými zjištěními. Proto ani nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu