ECLI:CZ:US:2016:2.US.60.16.1
sp. zn. II. ÚS 60/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou se sídlem Praha 5, U Santošky 955/22, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Co 1454/2015-1160 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 5. 2015, č. j. 8 P 16/2014-1089, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které zamítly jeho na návrh na svěření nezletilých O. H. a A. H. (dále jen "nezletilí") do jeho výlučné péče, případně do střídavé péče. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nevzaly v úvahu všechna kritéria nutná pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů, ani závěry znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že oba nezletilí mají své rodiče rádi, nechápou současný stav, kdy se s tátou musí setkávat omezeně, přáli by si za ním jezdit domů. Stěžovatel má za to, že pokud soudy zamítly návrh na jeho výlučnou péči, měly v prvé řadě zvážit možnost střídavé péče, nikoli stanovit asistovaný styk. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s hodnocením důkazů obecnými soudy, zejména zpochybňuje závěry znaleckých posudků a namítá jejich neobjektivitu. Stěžovatel dále vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že nezletilý O. nebyl v odvolacím řízení vyslechnut přímo před soudem, neboť jedině tak lze objektivně zjistit skutkový stav. Stěžovatel zásadně rozporuje závěr odvolacího soudu, že pokračuje v manipulaci nezletilého O. proti matce. Stěžovatel tvrdí, že k žádné manipulaci z jeho strany nedochází a ani nikdy nedocházelo. Manipulaci lze naopak shledat na straně matky nezletilých, která s dětmi tráví více času, zatímco stěžovatel se s nimi stýká pouze každých 14 dní po dobu 3 hodin. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování nevycházel z aktuální zprávy Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy a Linky důvěry České Budějovice, o. p. s., která hodnotí vztah dětí ke stěžovateli jako veskrze pozitivní a neshledává známky případného ovlivňování. Obecné soudy dle stěžovatele také zcela pomíjejí svědectví Mgr. Nesnídalové, která se téměř rok vídá jak se stěžovatelem, tak i nezletilými v rámci asistovaných styků. Naopak veškeré zprávy, na nichž odvolací soud postavil svoje rozhodnutí, jsou uvozeny slovy "matka uvádí, matka informuje" atd. Závěrem stěžovatel vyslovuje obavu, že v důsledku napadených rozhodnutí bude jeho vztah s nezletilými dětmi vážně a nenapravitelně narušen s důsledky promítajícími se do jejich dospělosti.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 5. 2015, č. j. 8 P 16/2014-1089, byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých dětí O. a A. H. Současně soud rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilými, a to vždy každý sudý čtvrtek od 14:00 hod. do 17:00 hod v prostorách zařízení Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy a Linky důvěry, České Budějovice, o. p. s., za přítomnosti odborného pracovníka tohoto střediska. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Co 1454/2015-1160 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v upřesňujícím znění, že styk otce s nezletilými bude probíhat za nepřetržité přítomnosti pracovníka střediska.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českém Krumlově nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, na který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje).
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu výchovy nezletilých dětí ve smyslu návrhu otce na jeho výlučnou péči, příp. ani na střídavou péči. Soudy v této souvislosti zdůraznily, že nijak nezpochybňují pozitivní vztah nezletilých dětí k jejich otci, zásadní a trvající problém však spatřují na straně otce, který nadále pokračuje v manipulaci nezletilého (v době rozhodování odvolacího soudu devítiletého) O. proti matce.
8. Stěžovatel odůvodnil svůj návrh na změnu úpravy výchovy nezletilých skutečností, že nezletilí od doby, kdy se s matkou odstěhovali do Českého Krumlova, projevují stále aktivněji přání zůstat s ním v původním bydlišti. Stěžovatel také neschvaluje výchovné prostředí, ve kterém se nezletilí u matky nacházejí. Soud prvního stupně nechal vypracovat znalecké posudky třemi znalci, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pedopsychiatrie a klinické psychologie MUDr. Janem Tučkem, MUDr. Pavlou Novotnou a Mgr. Petrou Popelkovou. Znalci posuzovali mimo jiné vztah nezletilých dětí k rodičům a rodičů k dětem, osobnostní charakteristiky rodičů a jejich výchovných předpokladů, pozitivní působení na nezletilé děti, vhodnost změny stávajícího výchovného prostředí, možnost přejít na střídavou péči, ovlivňovaní dětí a jejich manipulaci rodiči vůči druhému rodiči. Všichni znalci byli i soudem vyslechnuti. Ze znaleckých posudků a z výpovědí znalců soud vzal za prokázané, že ze strany otce je O. vystavován manipulaci proti matce. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že při opakovaných sociálních šetřeních nebylo ani k současným bytovým podmínkám dětí shledáno žádných připomínek. Nebylo zaznamenáno nic z toho, čeho otec namítal a na co si údajně synové u něho stěžovali. Matka nezletilým zajistila lékařskou péči, navázala spolupráci s dětskou psycholožkou a SVP Spirála. Také zprávami dětské psycholožky Mgr. Petry Valkony o průběžném terapeutickém vedení je potvrzováno, že si nezletilí na nové prostředí zvykli, jejich adaptace probíhala v pořádku a bylo jednoznačně doporučováno, aby v této adaptaci bylo pokračováno a prostředí nezletilých nebylo měněno. V péči matky nebylo zaznamenáno žádných negativních poznatků ani ze strany školských institucí, které nezletilí navštěvují. Provedené důkazy soud prvního stupně vyhodnotil tak, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí. Pokud stěžovatel poukazuje na délku řízení před soudem prvního stupně, který nařídil první jednání ve věci na den 7. 3. 2014 a další až na den 27. 4. 2015, je třeba poukázat na skutečnost, že soud v této době musel rozhodnout o řadě předběžných opatření, ať již na návrh stěžovatele, matky nezletilých, či kolizního opatrovníka, a činil další úkony za účelem opatření si pro věc potřebných důkazů.
9. Odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné o zprávu Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy a Linky důvěry České Budějovice, o. p. s., pokud jde o průběh asistovaného styku, dále o zprávu Městského úřadu Český Krumlov ze dne 14. 9. 2015, která se zabývala námitkami otce o nevhodném výchovném prostředí dětí v péči matky, zprávu dětské psycholožky, zprávu Střediska výchovné péče Spirála Český Krumlov ze dne 2. 9. 2015, a výpovědi svědků. Odvolací soud vzal za prokázané, že v novém místě bydliště matka synům dokázala zajistit veškeré podmínky pro jejich řádný vývoj, a naopak měl za vyvrácené pochybnosti otce o nedostatcích v současném výchovném prostředí dětí. Odvolací soud se v odvolacím řízení zabýval i nesouhlasem otce, aby se na výchově jeho nezletilých dětí podílely takové osoby, jako je pan M. D., známý matky. K tomu odvolací soud provedl podrobný výslech svědka pana M. D. včetně jeho vyjádření k některým fotografiím předloženým stěžovatelem, a dospěl k závěru, že se nejedná o osobu, která by mohla mít negativní dopad na výchovu nezletilých či ji dokonce ohrožovat. Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že nemá stejně jako soud prvního stupně důvodu zpochybňovat závěry znaleckých posudků, když z protokolu o jednání před soudem prvního stupně je zřejmé, že znalci své závěry obhájili. Odvolací soud proto na závěry znaleckého posudku uvedených znalců tak, jak jsou obsaženy v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, odkazuje, včetně závěru soudu prvního stupně, že v době jeho rozhodování nejsou dány důvody pro změnu výchovy nezletilých dětí ve smyslu návrhu otce na jeho výlučnou péči, příp. ani na střídavou péči.
10. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly na základě četných znaleckých posudků, lékařských zpráv a vyjádření, zda je v zájmu nezletilých dětí, aby byly ponechány ve výlučné péči matky, a se stěžovatelem se stýkaly v rámci asistovaného styku v doposud stanoveném rozsahu. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
11. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ze zprávy Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy a Linky důvěry České Budějovice, o. p. s., vyplývá, že nebyly shledány ze strany stěžovatele známky případného ovlivňování O., Ústavně soud poukazuje na skutečnost, že v odvolacím řízení byla, pokud jde o průběh asistovaného styku, provedena kromě stěžovatelem uváděné zprávy celá řada dalších důkazů (zprávy Městského úřadu Český Krumlov, zpráva dětské psycholožky, zpráva Střediska výchovné péče Spirála Český Krumlov) z nichž vyplývá, že stěžovatel nezletilého O. ovlivňuje v tom smyslu, že ho navádí, aby u soudu řekl, že chce žít s tátou. Dětská psycholožka i Středisko výchovné péče přitom pracovalo přímo s nezletilým, který vyslovil své obavy z toho, že bude muset vypovídat před soudem. Dětská psycholožka ve své zprávě uvedla, že nezletilý je vyhrocenou situací opakovaně traumatizován, jeho účast u soudu doporučována není, v nutném případě je možno zvážit výslech soudcem za přítomnosti pracovníka OSPOD. Současně bylo doporučeno v rámci asistovaných kontaktů zajistit nepřetržitou přítomnost pověřeného pracovníka centra během kontaktu. Dle sdělení matky totiž nezletilý O. uvedl, že při asistovaném styku v situaci, kdy dozorující pracovník střediska pouze na chvíli odejde, mu stěžovatel stačil říct, aby u soudu vypovídal, že chce jít k němu nebo že už s ním se vidět nebude. Pokud tedy odvolací soud vyhodnotil uvedené důkazy tak, že k navádění nezletilého O. ze strany stěžovatele docházelo, nespatřuje v takovém postupu Ústavní soud stěžovatelem namítané vady dokazování.
12. To platí i pro námitku stěžovatele, že nezletilý O. nebyl vyslechnut před odvolacím soudem. Odvolací soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl, neboť jej shledal nadbytečným, protože na základě provedeného dokazování měl již podklady a skutečnosti pro své rozhodnutí za dostatečně osvědčené. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy odvolací soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
13. V dané věci ke shora uvedenému přistupuje skutečnost, že se jedná o důkaz výslechem nezletilého. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není však povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. I z opakovaných vyjádření samotného O. je zřejmé, že před soudem vyslýchán být nechce, má z toho obavy. Jak již bylo shora uvedeno, ze zprávy dětské psycholožky vyplývá, že nezletilý O. je vyhrocenou situací opakovaně traumatizován a jeho účast u soudu nedoporučil. Také kolizní opatrovník označil výslech nezletilého před soudem za nepřiměřenou zátěž. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého O. byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckých posudků, zprávy dětské psycholožky, taktéž bylo přihlédnuto ke zprávám o asistovaném styku. Tento postup je i v souladu s §100 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Proto Ústavní soud neshledal pochybení obecného soudu ani v tom, že neprovedl výslech nezletilého O. způsobem, který by pro něj nebyl stresující a který §100 odst. 3 o. s. ř. nevylučuje - mimo soudní síň a za účasti dětského psychologa.
14. Stěžovatel také namítá, že nebylo respektováno přání nezletilého O., který by se chtěl jako dříve setkávat s otcem i o víkendech a o prázdninách. Ústavní soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že ze znaleckých posudků vyplývá, že oba nezletilí mají své rodiče rádi, nechápou současný stav, kdy se s tátou musí setkávat omezeně, přáli by si za ním jezdit domů. Taktéž ve zprávě Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy a Linky důvěry České Budějovice, o. p. s., kde byl veden s nezletilým O. veden dne 6. 8. 2015 samostatný pohovor, se konstatuje, že nezletilý je spokojený, nemá žádné obavy, co se týče setkání s otcem v jejich organizaci, jen mu je líto, že to je málo, a přál by si, aby již mohl být s otcem častěji tak, jak to probíhalo dříve, když se setkávali o víkendech a o prázdninách.
15. Pro projednávanou věc však je podstatné, že stěžovatel měl původně upraven styk s nezletilými podstatně šířeji, a k omezení tohoto styku došlo pouze na základě jeho vlastního chování, které má dle závěrů znaleckých posudků a lékařských zpráv negativní dopad na nezletilé děti. Zpočátku také soud upravil pouze asistované předávání dětí, které v důsledku gradace nevhodného chování otce, jak k nezletilým synům, tak pracovníkům institucí zajišťujících kontakty, vyústilo v nutnost asistovaných styků stěžovatele s nezletilými. Asistovaný styk není zcela jistě pro nezletilé ani pro jejich vztah se stěžovatelem ideálním řešením, avšak jak vyplynulo i ze znaleckých zkoumání, je toho omezení pro nezletilé "menším zlem" oproti dopadu, který má na nezletilé chování stěžovatele a vtahování dětí do jeho problémů s matkou nezletilých. Lze tedy uzavřít, že soudy přistoupily ke stanovení asistovaného styku z důvodu ochrany zájmů nezletilých dětí, zejména z důvodu stabilizace jejich psychického stavu a minimalizace negativního dopadu psychické manipulace nezletilých ze strany stěžovatele. Odvolací soud tento svůj závěr, proti kterému stěžovatel naléhavě brojí, řádně odůvodnil, když uvedl, že za situace, kdy v průběhu odvolacího řízení bylo zjištěno, že stěžovatel si uvedený problém nepřipouští (spolupracuje sice s rodinným terapeutem, avšak řeší s ním jiné problémy) a zejména s přihlédnutím ke sdělení nezletilého O., který popisuje, jak jej stěžovatel při setkávání ve středisku ovlivňuje, je zřejmé, že i v době rozhodováni odvolacího soudu nepřichází zatím v úvahu jiná možnost styku otce s nezletilými dětmi než ve formě asistovaného styku, aby se zamezilo možnosti otce s dětmi, zejména s nezletilým O., manipulovat. Nejsou splněny předpoklady ani pro rozhodnutí o svěření nezletilých do střídavé péče, jak je stanovil Ústavní soud ve své nálezové judikatuře, např. sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014.
16. Ústavní soud závěrem podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele (za splnění některých podmínek, zejména zanechání jeho negativní manipulace s dětmi a navádění dětí proti matce), domáhat se změny stávající úpravy styku s nezletilými dětmi. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Je-li stěžovatel přesvědčen, že soudy nekonaly v nejlepším zájmu nezletilých, které projevily své přání trávit s ním více času, nelze než apelovat na stěžovatele, aby on sám korigoval své chování a konal tak, aby nedošlo "postupně k úplnému výmazu" stěžovatele ze života nezletilých, jak se v ústavní stížnosti obává.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu