ECLI:CZ:US:2016:2.US.621.16.1
sp. zn. II. ÚS 621/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Žáka, zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín VI/671, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 25 Cdo 2167/2015-314, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 9. 2013, č. j. 60 Co 259/2013-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2016 a doplněnou podáním ze dne 24. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Ing. Františku Vítkovi (zde vedlejší účastník) povinnost nahradit stěžovateli škodu ve výši 2.415.704,- Kč sestávající z částek zaplacených stěžovatelem za akontace a leasingové splátky. Zaplacení těchto částek se stěžovatel domáhal s tvrzením, že v důsledku protiprávního jednání vedlejšího účastníka, který v rozhodné době vystupoval jako zástupce leasingové společnosti z pozice oblastního ředitele, došlo k ukončení blíže specifikovaných leasingových smluv a odebrání předmětu leasingu stěžovateli, čímž mu vznikla škoda.
3. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2013, č. j. 26 C 19/2012-180, zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 105.628,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že leasingová společnost vypověděla stěžovateli leasingové smlouvy z důvodu neplacení leasingových splátek ke dni 24. 7. 1997, stěžovatel byl povinen předmět leasingu vrátit, což však neučinil, a proto mu dne 28. 3. 1998 byl předmět leasingu odebrán, a to na základě plné moci, kterou dne 27. 3. 1998 vedlejší účastník za tímto účelem udělil JUDr. Ing. Samohýlovi. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody je promlčen, neboť promlčecí doba počala běžet dnem, kdy došlo k odebrání předmětu leasingu, a stěžovatel tak mohl svůj nárok uplatnit již dne následujícího, tj. dne 29. 3. 1998. Stěžovatel tak však učinil až dne 27. 4. 2010, tedy až po uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně obiter dictum dále uvedl, že žalobě není možné vyhovět též z toho důvodu, že vedlejší účastník není ve sporu pasivně legitimován, neboť se stěžovatelem jednal vždy z pozice zaměstnance leasingové společnosti, a stěžovatel v řízení neprokázal, že by mu škoda ve výši 915.704,- Kč vůbec vznikla.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 9. 2013, č. j. 60 Co 259/2013-208, v jeho meritorním výroku jako věcně správné potvrzeno (výrok I.). Odvolací soud přistoupil toliko ke změně nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy tento výrok změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 113.367,70 Kč (výrok II.). Odvolací soud stěžovateli zároveň uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 44.237,60 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok stěžovatele na náhradu za akontace a uhrazené leasingové splátky je promlčen, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel uplatnil vůči žalovanému nárok na náhradu škody v trestním řízení, a tedy došlo ke stavení promlčecí doby.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 25 Cdo 2167/2015-314, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
6. Rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví tím, že nesprávně dovodily, že jeho nárok je promlčen. Stěžovatel v této souvislosti označil za nesprávný závěr soudů, že v rámci podaných trestních oznámení neuplatnil nárok na náhradu škody a běh promlčecí doby tak nebyl staven. Uvedl, že v řízení tvrdil a prokazoval, že podal trestní oznámení a z obsahu trestních spisů lze dle jeho názoru dovodit jeho vůli k uplatnění nároku na náhradu škody v rámci adhezních řízení. Uplatněním nároku v trestních řízeních proto dle stěžovatele došlo ke stavení promlčecí doby, a tudíž nebylo namístě, aby soudy za důvodnou považovaly vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů nebo obecnými soudy přijaté skutkové či právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je toliko nesouhlas stěžovatele se skutkovým závěrem soudů všech stupňů, že nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby, neboť stěžovatel nárok na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníku v žádném trestním řízení neuplatnil. Stěžovatel pak s tímto závěrem nesouhlasí a tvrdí opak. V této souvislosti však stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, např. kdy, jak a v jakém konkrétním trestním řízení měl být jeho nárok uplatněn, když pouze obecně uvádí, že z obsahu (blíže nespecifikovaných) trestních spisů lze dle jeho názoru dovodit jeho vůli k uplatnění předmětného nároku v rámci adhezních řízení. Stěžovatel se tak po Ústavním soudu fakticky domáhá, aby tento sám z vlastní iniciativy přezkoumal obsah blíže nekonkretizovaných trestních spisů, zabýval se tím, zda z těchto spisů nevyplývá vůle stěžovatele k uplatnění jeho nároku na náhradu škody, a takto učiněnými skutkovými závěry nahradil skutkové závěry, k nimž v této souvislosti dospěly obecné soudy. Tato pravomoc však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo uvedeno shora.
V.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu