ECLI:CZ:US:2016:2.US.708.15.1
sp. zn. II. ÚS 708/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. 19 Co 292/2014-754 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. dubna 2014 č. j. 10 P 21/2012-657, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a nezl. E. P., nezl. A. P. a V. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 4. 2014 č. j. 10 P 21/2012-657 byly obě nezletilé svěřeny do péče matky (výrok I.). Ve výroku II. obvodní soud rozhodl o vyživovací povinnosti otce pro nezletilé, ve výroku III. rozhodl o nedoplatku na výživném. Výrokem IV. byl upraven styk stěžovatele (jako otce) s nezletilými. Výrokem V. bylo upraveno převzetí nezletilých otcem a jejich opětovné předání matce v návaznosti na úpravu styku. Výrokem VI. byla stanovena povinnost matky nezletilé ke styku řádně připravit. Výrokem VII. rozsudku soud zamítl návrh otce na svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů. Rozsudek soudu prvního stupně napadl otec odvoláním.
4. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 19 Co 292/2014-754 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. o výchově nezletilých, IV. o styku otce s nezletilými, ve výroku VI. o povinnosti matky děti ke styku připravit a VII. o zamítnutí střídavé výchovy. Ve výroku II. o výživném, III. o nedoplatku na výživném a ve výrocích o nákladech řízení (výroky VIII. a IX.) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku V. o převzetí a předání dětí změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že po styku s dětmi v sudém týdnu v roce ze středy na čtvrtek otec obě nezletilé předá ve čtvrtek do 8.00 hodin do školního zařízení, které obě navštěvují.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na objektivní a subjektivní kritéria přiznání, resp. nařízení střídavé výchovy a na jejich splnění v předmětné věci. Z nich stěžovatel dovozuje, že on i matka naplňují relevantní kritéria přibližně stejnou měrou, a je proto třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, tedy platí presumpce střídavé péče. Je proto zřejmé, že komplikovaná komunikace mezi stěžovatelem a matkou nemá vliv na výchovu nezletilých dětí a v žádném případě tak nemůže být důvodem pro nepřiznání střídavé výchovy, jak to učinily soudy obou stupňů v předmětném řízení.
6. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 a dovozuje, že soud prvního stupně ani soud odvolací v souladu s instrukcemi Ústavního soudu nepostupovaly. Soudy řadu kritérií vůbec v úvahu nevzaly (např. schopnosti stěžovatele k výchově nezletilých, jeho materiální a osobnostní předpoklady, zajištění potřeb bydlení ze strany stěžovatele a naopak ze strany matky apod.), některá kritéria interpretovaly zcela nesprávně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (přání nezletilých), a konečně do svých úvah zahrnuly i jiná kritéria, což by samo o sobě nebylo nesprávné, nicméně aplikace těchto kritérií soudy byla v předmětné věci jednoznačně diskriminační (zdůraznění potřeby ženského prvku ve výchově a naprostá ignorace prvku mužského, vyzdvihování "stabilního rodinného zázemí" u matky). Navzdory obecným deklaracím soudů o prioritním zájmu dětí a právech stěžovatele jsou rozhodnutí soudů v rozporu s tím, co soudy sledovaly, tedy nejlepší zájem nezletilých dětí. Postup soudů byl tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Tvrzení Městského soudu v Praze o tom, že relevantní kritéria je v každém jednotlivém případě třeba posoudit samostatně, je sice správné, ale soud ve stěžovatelově případě tak neučinil, neboť rozhodná kritéria (zakotvená zákonem a rozvedená judikaturou Ústavního soudu) ve svém rozhodování vůbec nezohlednil, popřípadě je aplikoval nesprávně. Stěžovatel sám přitom ve svých podáních na řadu případných rozhodnutí Ústavního soudu upozorňoval, a to jak ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu, tak i dříve [rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) a ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14] a soud měl možnost se seznámit i s řadou jiných aplikovatelných nálezů a usnesení Ústavního soudu, například s rozhodnutím ze dne 30. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), které je např. velmi dobře použitelné nejen v poloze obecné (definice zájmu dítěte, presumpce zachování péče obou rodičů atd.), ale i vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (dítě stejného pohlaví a ve věku totožném nebo blízkém věku nezletilých ve věci stěžovatelově apod.).
7. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů neposoudily dostatečně všechna kritéria, která je nutné při posuzování vhodnosti střídavé péče posoudit, některá kritéria zhodnotily nevhodně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a nerespektovaly v daném případě aplikovatelnou presumpci ve prospěch střídavé péče. Soudy nevyhověly stěžovatelově žádosti o střídavou péči, přitom však toto své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě neodůvodnily, náležitě nevyložily, na základě jakých relevantních skutečností nebylo v konkrétním případě stěžovateli vyhověno (viz též nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14), a tím zatížily své rozhodování vadami, které ve svém důsledku vedly k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces, péči o děti a jejich výchovu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
III.
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V souzené věci stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, které rozhodly, že obě nezletilé budou svěřeny do péče matky a nikoli do střídavé péče obou rodičů.
12. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na závěr znaleckého posudku, ale i další okolnosti, které v řízení vyšly najevo, a uvedl, že třeba vzít v úvahu, že nejde o pouhý nesouhlas matky se střídavou výchovou, ale také o narušené vztahy rodičů, které vyústily v pravomocné odsouzení otce pro týrání matky podle §199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Navíc je zřejmé, že zejména starší nezletilá (pozn. Ústavního soudu: v době rozhodování obecných soudů ve věku devíti let) vyslovila jednoznačný požadavek být s matkou a odmítla střídavou výchovu. Její stanovisko je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu, neboť je již dostatečně rozumově a emocionálně vyspělá, aby její názor byl zásadním vodítkem při hledání jejího nejlepšího zájmu. Ani mladší nezletilá se pro střídavou výchovu nevyslovila. Uvedla požadavek, že chce být s matkou, ale často i s otcem. Žádná z dcer styk s otcem neodmítá, mají ho rády a chtějí s ním trávit hodně času. To však neznamená, že nechtějí mít jeden domov, a to u matky, která, jak připustil i znalec, je vzhledem k pohlaví a věku dětí pro ně ženským identifikačním vzorem. Tvrzení otce, že matka se snaží vytěsnit otce ze života dětí a že je cíleně ovlivňuje, nebylo prokázáno. Znalec po provedených vyšetřeních dospěl k opačnému názoru. Neprokázala se ani argumentace otce v tom směru, že matka nevede řádný život, že požívá alkohol a drogy. Tato tvrzení byla opakovanými šetřeními jak kolizní opatrovnice, tak spolupracujícího Městského úřadu Brandýs nad Labem vyvrácena. Tento závěr byl ostatně podložen i výsledky lékařských testů. S ohledem na uvedené se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně o výchově nezletilých ztotožnil.
13. Ústavní soud konstatuje, že uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).
15. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (viz též usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).
16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o zamítnutí návrhu otce na svěření nezletilých do střídavé péče rodičů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se však se závěry městského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
17. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům obou nezletilých. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilými jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Odkazy stěžovatele na v ústavní stížnosti uvedené nálezy a usnesení Ústavního soudu neshledal Ústavní soud pro rozhodování v souzené věci případnými.
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilých pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svými dětmi. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilými dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s nezletilými rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Městský soud této své povinnosti řádně dostál.
20. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu