ECLI:CZ:US:2016:2.US.716.16.1
sp. zn. II. ÚS 716/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Jakoubkové, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec IV – Perštýn, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, č. j. 22 Cdo 5076/2015-231, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podanou na základě §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a rovněž bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci za přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-194, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. prosince 2014, č. j. 35 Co 206/2013-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované (stěžovatelky) k rodinnému domu a pozemkům blíže specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku (dále jen „předmětné nemovitosti“) s tím, že byl nařízen prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě, přičemž výtěžek prodeje bude rozdělen každému z účastníků jednou polovinou. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, č. j. 22 Cdo 5076/2015-231, odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když obsahem dovolání byla především námitka vady řízení, která měla spočívat v tom, že odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, která měla být řádně omluvena. Dovolací soud konstatoval, že taková námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jejím prostřednictvím žalovaná namítá, že jí nesprávným postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem, čímž vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž k posouzení její důvodnosti slouží toliko žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud současně připomenul, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nejprve poukazuje na průběh řízení před odvolacím soudem a opětovně vznáší námitku, že jí postupem odvolacího soudu, který neakceptoval její omluvu z nařízeného jednání, byla odňata možnost účastnit se jednání před soudem, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jí objektivně nic nebránilo zúčastnit se soudního jednání. Odvolacímu soudu vytýká, že není odborně způsobilý posoudit její zdravotní stav a hodnotit, zda jí nemoc umožňuje účastnit se soudního jednání či nikoliv. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že jeho rozhodnutím jí byla fakticky odňata ochrana jejích práv, když se Nejvyšší soud jejím dovoláním věcně vůbec nezabýval. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že v situaci, kdy Nejvyšší soud je sám oprávněn zkoumat přípustnost dovolání, nemohla předjímat jeho rozhodnutí o přípustnosti. Navíc považovala za nadbytečné podávat žalobu pro zmatečnost, neboť pokud by Nejvyšší soud přípustnost dovolání shledal, zabýval by se i zmatečnostními vadami. Nejvyšší soud se tedy z uvedeného důvodu měl věcně zabývat stěžovatelčiným dovoláním.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu.
6. Ústavní soud předně podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a pouze ve zcela výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá [srov. např. nález 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. V dané věci bylo přitom dovolání stěžovatelky odmítnuto, neboť řádně nevymezila a nezformulovala otázku přípustnosti; nadto by nebylo dovolání přípustné ani z toho důvodu, že namítala vadu, kterou lze uplatňovat v řízení o žalobě pro zmatečnost. Za dané situace nelze v rozhodnutí Nejvyššího soud spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka nepostupovala tak, jak vyžadují procesní předpisy. Dovolání stěžovatelky totiž neobsahovalo obligatorní náležitost, když nekonkretizovalo, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. června 2014, sp. zn. 29 NSČR 46/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je totiž dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
8. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. září 2015), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku však představují ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
9. S ohledem na situaci, kdy stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu nebrojila žalobou pro zmatečnost, ačkoliv takový postup by byl s ohledem na jí uplatňovanou argumentaci (odnětí možnosti jednat před soudem) namístě, a současně její dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost (z důvodu nezformulování otázky přípustnosti), je nucen Ústavní soud konstatovat, že ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti naplněny, neboť stěžovatelka před jejím podáním řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí nabízí právní řád k ochraně jejích práv (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto musela být ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ji pak odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu