ECLI:CZ:US:2016:2.US.741.16.1
sp. zn. II. ÚS 741/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti UNIMEX-INVEST, s.r.o., se sídlem Svojsíkova 2/1596, 708 00 Ostrava-Poruba, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Foersterova 712, 738 01 Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 57 Co 511/2015 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 39 C 117/2008, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatelka vystupovala jako žalovaná v řízení vedeném před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 39 C 117/2008 a před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 57Co 404/2013. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2012 č. j. 39 C 117/2008 - 315 bylo rozhodnuto tak, že žalovaná (stěžovatelka) byla povinna zaplatit žalobci částku 29 314 Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky 22 789,33 Kč byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 57 Co 404/2013 - 377 jako soud odvolací rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v §229 odst. 1 písm. b), c), h), odst. 3, odst. 4 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") s tvrzením, že v řízení nebyla řádně zastoupena a že jí měl být ustanoven opatrovník. Důvod zmatečnosti spatřovala stěžovatelka v tom, že v době vydání shora uvedených rozhodnutí neměla zapsaného jednatele v obchodním rejstříku, a to v důsledku pravomocného odsouzení jednatele v trestním řízení, čímž pozbyl jednu z podmínek způsobilosti pro výkon funkce jednatele. Stěžovatelka tvrdila, že nedostatek procesní způsobilosti právnické osoby jako strany sporu může nastat, pokud zde není žádná osoba jednající za právnickou osobu, tj. když právnická osoba nemá statutární orgán. Tato situace u stěžovatelky nastala, přičemž soud na tuto skutečnost nijak nereagoval.
Soud prvého stupně žalobu pro zmatečnost zamítl jako opožděnou. Soud vyšel z toho, že u důvodu zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je možno žalobu podat v subjektivní lhůtě tří měsíců, která počíná běžet dnem, kdy účastníku byl ustanoven zástupce, nebo kdy odpadla překážka, pro kterou by nemohl před soudem samostatně jednat nebo před soudem vystupovat, nejpozději pak do tří let od napadeného rozhodnutí. V době od 25. 4. 2008 do 3. 5. 2013 stěžovatelka neměla jednatele (statutární orgán), neboť jednatelství stávajícího jednatele Petra Nevluda bylo přerušeno. Subjektivní lhůta běží ode dne, kdy odpadla překážka, pro kterou stěžovatelka nemohla před soudem vystupovat, což dle názoru soudu nastalo dne 3. 5. 2013, kdy v souvislosti s nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. C 23764-RD56/KSOS, byla do obchodního rejstříku opětovně zapsána funkce jednatele Petra Nevluda s dobou vzniku k 8. 1. 2001. Soud tedy uzavřel, že dnem 3. 5. 2013 (zapsáním jednatele do obchodního rejstříku) odpadla překážka, pro kterou stěžovatelka jakožto právnická osoba nemohla před soudem vystupovat, neboť od tohoto okamžiku měla jednatele, přičemž konec tříměsíční lhůty tak připadl na 3. 8. 2013. Žaloba pro zmatečnost však byla stěžovatelkou podána až dne 16. 12. 2013. Ačkoli byla dodržena objektivní tříletá lhůta, byla žaloba podána opožděně pro nesplnění subjektivní tříměsíční lhůty.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně v části týkající se zamítnutí žaloby pro zmatečnost z důvodů dle §229 odst. 1 písm. b), c) a h) o. s. ř. potvrdil. Postup dokazování i závěry soudu prvého stupně shledal správnými, přičemž opět zdůraznil význam zápisu do obchodního rejstříku a princip materiální a formální publicity rejstříku jakožto veřejné listiny. V části týkající se zamítnutí žaloby pro zmatečnost z důvodů dle §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. rozhodnutí zrušil a postoupil k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě, neboť dospěl k závěru, že ve vztahu k posouzení důvodů pro zmatečnost daných dle §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. není dána věcná příslušnost okresního soudu, nýbrž soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to procesních práv zaručených v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 Listiny.
Konkrétně pak stěžovatelka tvrdí, že ve shora zmíněném právním sporu nastala situace spočívající v tom, že jednatel stěžovatelky jakožto právnické osoby nemohl před soudem vystupovat. Jestliže soud neustanovil stěžovatelce podle §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka, jde o zmatečnost řízení. Stěžovatelka dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu namítá, že soudy jsou povinny z moci úřední zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky řízení, a to kdykoliv za řízení. Stěžovatelka dále citacemi ze soudních rozhodnutí dokládá, že důvody zmatečnosti spočívající v nemožnosti stěžovatelky jednat před soudem jsou v jejím případě dány.
Stěžovatelka dále tvrdí, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, když jednatel stěžovatelky se o opětovném zapsání své osoby do obchodního rejstříku dozvěděl až po dni 27. 11. 2013 po zpřístupnění datové schránky jeho osobě.
Stěžovatelka dále včasnost žaloby dokládá tím, že od právní moci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2012 sp. zn. 39 C 117/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 57 Co 404/2013 v době podání žaloby pro zmatečnost neuplynuly tři měsíce, tudíž by lhůta měla být zachována, resp. počítána až od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že není možné brát v úvahu, kdy bylo rozhodnuto o opětovném zápisu jednatele stěžovatelky do obchodního rejstříku. Toto rozhodnutí sice bylo doručováno datovou zprávou stěžovatelce, přičemž pro posouzení skutečnosti, zda žaloba pro zmatečnost byla podána včas, je podle stěžovatelky rozhodující, kdy se o této skutečnosti dozvěděl jednatel. Stejně tak pro možnost podat žalobu pro zmatečnost musí být splněna podmínka, že se musel jednatel stěžovatelky dozvědět o probíhajícím sporu, v rámci kterého ke zmatečnostní vadě mělo dojít.
Stěžovatelka rozporuje závěry soudů o tom, že jednatel stěžovatelky měl o zápisu do obchodního rejstříku vědět s ohledem na skutečnost, že obchodní rejstřík je veřejným, resp. veřejně přístupným rejstříkem a platí princip materiální i formální publicity. Žádné ustanovení právního předpisu podle stěžovatelky jednateli obchodní společnosti neukládá, že by měl sledovat obchodní rejstřík na internetu.
Podle stěžovatelky je také "nutno posoudit ústavnost ustanovení o lhůtě pro podání žaloby pro zmatečnost, když důvody pro podání žaloby o zmatečnosti jsou natolik zásadní, že nemohou být vázány na nějakou lhůtu". Stěžovatelka dodává, že stanovovat lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost "není v souladu se základními lidskými právy, neboť se jedná o natolik zásadní zásah do spravedlnosti, že spravedlnosti tak nemůže být stanovena lhůta". V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka výslovně navrhuje zrušení §234 a 235 občanského soudního řádu zakotvující lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, resp. zakotvující nemožnost prominutí zmeškání lhůty, neboť má za to, že tříměsíční lhůta je nepřiměřeně krátká. V uvedeném kontextu dále stěžovatelka též zpochybňuje zákonnou konstrukci počátku lhůty podle §229 odst. 1 písm. c) a uvádí, že by lhůta měla být počítána od právní moci rozhodnutí, nikoli od odpadnutí překážky, pro kterou nemohl účastník před soudem jednat. Stěžovatelka v tomto kontextu tvrdí, že žaloba pro zmatečnost má být chápána jako mimořádný opravný prostředek, přičemž je "nelogické napadat mimořádnými opravnými prostředky nepravomocné rozhodnutí soudu".
Stěžovatelka dále bez bližší argumentace "ponechává na zvážení soudu, zda o žalobě o zmatečnosti rozhodoval příslušný soudce určený rozvrhem práce".
Stěžovatelka také napadá výroky o nákladech řízení, pokud se týče nákladů řízení vedlejšího účastníka (žalobce v řízení před obecnými soudy - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) a uvádí, že vedlejší účastník je financován z veřejných zdrojů a za přiměřené je možné přiznat pouze náklady na veřejnou dopravu a nikoliv náklady na osobní motorové vozidlo. Pokud se soud konal v Ostravě, pak měl být k soudu vyslán pracovník vedlejšího účastníka z Ostravy.
Ve vztahu k výroku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně částečně zrušeno a věc postoupena k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě pak stěžovatelka uvádí, že je minimálně nelogické, aby o některých důvodech pro podání žaloby pro zmatečnost a to u téhož rozhodnutí měl rozhodovat jiný věcně příslušný soud, stejně jako to, že by to měl být stejný soud, u kterého mohlo dojít k vadám řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí i tvrzení stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka byla do obchodního rejstříku zapsaná dne 8. 1. 2001. Jejím jednatelem byl od počátku Petr Nevlud, který byl však z obchodního rejstříku vymazán dne 28. 5. 2010, ale s datem zániku funkce ke dni 25. 4. 2008, a to na základě pravomocného odsouzení za trestný čin vydírání. Po obnově řízení a následném zprošťujícím rozsudku byl opětovně Petr Nevlud jako jednatel stěžovatelky zapsán do obchodního rejstříku dne 3. 5. 2013, ale s datem vzniku funkce zpětně ke dni 8. 1. 2001. Po určitou dobu shora rekapitulovaných řízení před obecnými soudy tak stěžovatelka neměla jednatele.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzený důvod zmatečnosti, ten je podřaditelný pod §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož může žalobou pro zmatečnost účastník řízení napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže "účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen". Lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost týkající se uvedeného důvodu zakotvuje §234 odst. 2 o. s. ř. tak, že "z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. c) lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců, která počíná běžet dnem, kdy účastníku byl ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí".
Argumenty stěžovatelky, kterými zdůvodňuje opodstatněnost žaloby pro zmatečnost (tj. absence jednatele stěžovatelky jako podmínka řízení a povinnost soudu ustanovit stěžovatelce opatrovníka), jsou pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti nerozhodné, neboť předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti není otázka věcné správnosti uvedených argumentů, nýbrž včasnosti žaloby, ve které byly tyto argumenty soudu předestřeny.
Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že překážka, pro kterou nemohla stěžovatelka před soudem samostatně jednat, odpadla dnem právní moci rozhodnutí o opětovném zapsání jednatele do obchodního rejstříku, tedy dnem 3. 5. 2013. Tříměsíční subjektivní lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost z uvedeného důvodu tak skončila 3. 8. 2013.
K otázce reálné možnosti stěžovatelky využít zákonnou tříměsíční lhůtu, resp. vědomosti stěžovatelky jak o probíhajícím soudním sporu, tak o znovuzapsání jednatele stěžovatelky do obchodního rejstříku je nutno připomenout následující.
Soud prvého stupně z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. C 23764-RD56/KSOS a doručenky k tomuto rozhodnutí mj. učinil skutkové zjištění, že Krajský soud v Ostravě zapsal do obchodního rejstříku jako statutární orgán stěžovatelky jednatele Petra Nevluda s datem vzniku funkce 8. 1. 2001. Rozhodnutí bylo stěžovatelce odesláno do datové schránky dne 17. 4. 2013, téhož dne bylo doručeno na základě přihlášení pověřené osoby s právem přístupu ke zprávě. Dne 3. 5. 2013 nabylo toto rozhodnutí právní moci a Petr Nevlud byl zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel stěžovatelky.
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že "poté, co byl Petr Nevlud pravomocně zproštěn, podal rejstříkovému soudu podnět k tomu, aby byl znovu zapsán jako jednatel", tj. je zjevné, že jednatel stěžovatelky o řízení o opětovném zapsání své osoby do obchodního rejstříku věděl. Doručením do datové schránky stěžovatelky formou přihlášení pověřené osoby k datové schránce se rozhodnutí o změně zápisu v obchodním rejstříku dostalo do sféry stěžovatelky, přičemž je pak vnitřní věcí stěžovatelky, které konkrétní pověřené osoby mají přístup k datové schránce a jakým způsobem se uvnitř společnosti předávají informace. Podle §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů platí, že "dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu".
Navíc nelze ani nijak rozporovat závěry soudu prvého i druhého stupně o formální a materiální publicitě obchodního rejstříku. Všechny informace jsou veřejně dostupné v obchodním rejstříku bez jakýchkoli formálních překážek (pomocí internetu, prakticky odkudkoli, zdarma a v řádu několika vteřin). Tříměsíční lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost počínající dnem zápisu jednatele do obchodního rejstříku se tak nejeví za uvedených skutkových okolností a navíc při doručení rozhodnutí do datové schránky stěžovatelky samotné jako nepřiměřená či znemožňující přístup stěžovatelky k soudu.
K otázce (ne)vědomosti stěžovatelky, resp. jejího jednatele o probíhajícím řízení před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 39 C 117/2008 a před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 57 Co 404/2013, v rámci něhož měla zmatečnostní vada nastat, je nutno opět připomenout skutková zjištění z ústavní stížností napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Z plné moci ze dne 6. 5. 2008 vyplývá, že uvedeného dne udělil Petr Nevlud jako jednatel stěžovatelky plnou moc advokátovi Mgr. Tomáši Gureckému právě pro zastupování v řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 117/2008. Ačkoli bylo udělení plné moci neplatné z důvodu výmazu jednatele stěžovatelky z obchodního rejstříku (vymazán dne 28. 5. 2010 s datem zániku funkce ke dni 25. 4. 2008), nelze zároveň tvrdit, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, že by stěžovatelka, resp. její jednatel o probíhajícím soudním sporu vůbec nevěděl, resp. neměl možnost se o něm dozvědět.
Opět je nutno připomenout, že Ústavní soud se nyní nezabývá tím, zda výše uvedené řízení před obecnými soudy bylo stiženo vadou mající za důsledek zmatečnost spočívající v absenci jednatele stěžovatelky, nýbrž pouze tím, zda zamítnutí následné žaloby pro zmatečnost pro její opožděnost bylo ústavně konformní, resp. zda bylo přiměřené po stěžovatelce požadovat podání této žaloby v subjektivní tříměsíční lhůtě dle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že by lhůta u důvodu podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. měla být počítána až od právní moci rozhodnutí, ani v uvedeném případě nejde o námitku důvodnou. Lhůta je v §234 odst. 2 o. s. ř. jasně vymezena tak, že "počíná běžet dnem, kdy účastníku byl ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat". Samotná skutečnost, že rozhodnutí může nabýt právní moci až po skončení této lhůty, není pro uplatnění žaloby pro zmatečnost jakkoli limitující. Praxe uvedené situace zná a v případě takto podané žaloby soud vyčká právní moci. Jak uvádí komentář k občanskému soudnímu řádu "je proto možné, že účastník podá žalobu dříve, než rozhodnutí nabude právní moci. Pak je třeba v řízení na nabytí právní moci vyčkat, protože způsobilým předmětem žaloby je pouze pravomocné rozhodnutí vymezené v §229. Zákon nezná odmítnutí žaloby pro předčasnost; pokud napadené rozhodnutí právní moci nenabude, např. protože druhý z účastníků zemřel bez právního nástupce před nastoupením jejích účinků, soud řízení o žalobě pro zmatečnost zastaví" (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol, Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 711-712), jak již správně upozornil soud prvého stupně. Potřebu vyčkat na právní moc však nelze zaměňovat s počátkem běhu lhůty.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že "ponechává na zvážení soudu, zda o žalobě o zmatečnosti rozhodoval příslušný soudce určený rozvrhem práce", je nutno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá jakékoli argumenty, důkazy či indicie nasvědčující tomu, že by bylo porušeno právo na zákonného soudce. Odvolací soud shledal uvedenou námitku proti rozhodnutí soudu prvého stupně jako nedůvodnou a z ústavní stížnosti není nijak patrno, na základě čeho uvedenou spekulaci stěžovatelka nadále v ústavní stížnosti přednáší. Pro meritorní přezkum stížností námitky je však nezbytné, aby stěžovatelka alespoň v hrubých rysech naznačila, k jakému pochybení na straně soudu došlo a z čeho pak porušení svého ústavního práva dovozuje.
Pokud jde o námitky směřující vůči nákladům řízení, připomíná Ústavní soud, že v otázkách nákladů řízení je obecně zdrženlivý, zvláště pak jde-li o částky, které nedosahují hranice jinak vymezující bagatelní povahu sporu, což je i nyní posuzovaný případ. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (dostupné na nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud rekapituloval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, zároveň však problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
Pokud jde o náklady vedlejšího účastníka řízení (žalobce v původním sporu) jakožto veřejné instituce - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je nutno připomenout, že vedlejší účastník nebyl zastoupen advokátem, tudíž se nedostal do rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu stavící se velmi zdrženlivě k zastupování státních institucí advokáty [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1838/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 94/73 SbNU 561)]. Požadavek stěžovatelky na nemožnost vyúčtování cestovného osobním automobilem a připuštění pouze vyúčtování hromadné dopravy se nejeví vůči vedlejšímu účastníkovi řízení (též s ohledem na princip rovnosti účastníků) jako přiměřený a důvodný. Odvolací soud též zdůvodnil, proč se dostavil na jednání zaměstnanec vedlejšího účastníka z jiného než z ostravského pracoviště, když podle §9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění, výše jmenovaný úřad vykonává svou činnost prostřednictvím územních pracovišť a v případě majetku, s nímž je úřad příslušný hospodařit, plní úkoly to územní pracoviště, v jehož obvodu se tento majetek nachází. Závěry soudů o nákladech řízení tak nevykazují jakýkoli zjevný exces.
Námitku stěžovatelky spojenou s návrhem na zrušení §234 a 235 o. s. ř. spočívající v tvrzené protiústavnosti lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost posoudil Ústavní soud taktéž jako zjevně neopodstatněnou.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu nemůže být lhůta sama o sobě protiústavní. Protiústavnost lhůty může být konstatována teprve v kontextu konkrétních okolností posuzované věci [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito okolnostmi mohou být nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévole zákonodárce při stanovení lhůty a konečně ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)].
Nelze souhlasit se závěrem stěžovatelky, že důvody pro podání žaloby pro zmatečnost jsou natolik zásadní, že nemohou být vázány na nějakou lhůtu. Naopak je pravidlem, že podávání různých procesních prostředků ochrany práv je vázáno lhůtami, bez ohledu na závažnost důvodů pro jejich podání, což se ostatně týká též ústavní stížnosti samotné. Důležitou ústavní hodnotou, která je institutem lhůt chráněna, je právní jistota jakožto komponent právního státu (čl. 1 Ústavy). Časově neomezená možnost kdykoli zpětně napadnout již ukončené řízení kvůli procesní (zmatečnostní) vadě by princip právní jistoty, ochrany nabytých práv třetích osob, resp. obecně princip důvěry v právo, jakož i stabilitu právních vztahů neúměrně narušila.
Existence napadené lhůty pak není výrazem jakékoli svévole zákonodárce, nýbrž standardním procesním instrumentem. Stejně tak není zřejmé, že by uvedená lhůta narušovala rovnost stran, neboť zmatečnostní vada může nastat ve vztahu ke kterémukoli účastníku řízení a tento pak má právo žalobu pro zmatečnost podat.
Pokud jde o samotnou délku lhůt, je nutno pro srovnání připomenout, že Ústavní soud shledal jako nepřiměřeně krátkou třídenní lhůtu, a to konkrétně lhůtu k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. nález Pl. ÚS 16/12). Nyní posuzovaná situace je však výrazně odlišná, neboť nyní posuzovanou lhůtou je lhůta tříměsíční, přičemž v kontextu ostatních lhůt v procesních předpisech jde o lhůtu patřící k těm delším.
Ústavní soud tudíž neshledal, že by samotná existence lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, její délka, či stanovení jejího počátku bylo důsledkem svévole zákonodárce či výrazem nerovnosti stran soudního řízení. Sama délka lhůty pak není nepřiměřeně krátká (např. v řádu dní), aby mohla omezit přístup účastníků řízení k soudu.
Ani v konkrétním nyní posuzovaném případě stěžovatelky Ústavní soud neshledal, že by byla příslušná ustanovení o. s. ř. ve vztahu ke stěžovatelce aplikována ústavně nekonformním způsobem.
Pokud jde o námitky stěžovatelky vůči výroku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně částečně zrušeno a věc postoupena k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě, pak neobsahují žádnou ústavně relevantní argumentaci, navíc odvolací soud zde postupoval v intencích §235a odst. 1 věta druhá o. s. ř., podle něhož k projednání žaloby pro zmatečnost z důvodů uvedených v §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. je příslušný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, což v kontextu dikce §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. je právě odvolací soud. V tomto rozhodnutí tak nelze jakékoli porušení procesních práv stěžovatelky spatřovat.
Ústavní soud uzavírá, že nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, jakož i s ní spojený návrh na zrušení shora uvedených ustanovení o. s. ř. odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu