ECLI:CZ:US:2016:2.US.798.16.1
sp. zn. II. ÚS 798/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky ČOLOT, a. s., adresa Babíčkova 8a, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, v substituci Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, č. j. 23 Cdo 2483/2015-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 92 Co 55/2014-159, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. července 2013, č. j. 21 C 268/2011-128, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. července 2013, č. j. 21 C 268/2011-128, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (Státní zemědělský intervenční fond) zaplacení částky ve výši 2 683 973,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 6. srpna 2014, č. j. 21 C 268/2011-149, pak uložil žalobkyni zaplatit státu svědečné.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 92 Co 55/2014-159, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podstatou věci byl spor o to, jakou částku měl žalovaný platit žalobkyni za uskladnění cukru intervenčně nakoupeného od třetích subjektů. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný se stal vlastníkem cukru až poté, co byl tento cukr naskladněn u žalobkyně (tedy po jeho zaplacení), a proto žalovanému vznikla povinnost v souladu se Smlouvou o skladování cukru uzavřenou se žalobkyní v roce 2005 (dále též "předmětná smlouva") hradit částku za uskladnění cukru tzv. "bez pohybu" (tzn. již umístěného ve skladě) ve výši 23 Kč/tunu [oproti žalobkyní požadované částce ve výši 199 Kč/tunu za naskladnění cukru "s pohybem" (tzn. umístěného mimo sklad žalobkyně s nutností jeho následného naskladnění)].
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, č. j. 23 Cdo 2483/2015-196, odmítnuto, neboť neobsahovalo vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud je tak vyhodnotil jako vadné podání, které dovolatelka mohla doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), a protože tak neučinila, nemohl Nejvyšší soud pro tento nedostatek v řízení pokračovat a dovolání odmítl (§243c odst. 1, §243f odst. 2 o. s. ř.).
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a skutkové okolnosti případu. Stěžovatelka sice souhlasí se závěrem, že formálně se vlastníkem cukru nakoupeného od třetích subjektů stal žalovaný až okamžikem zaplacení za jeho dodávku, avšak tato skutečnost v podstatě znamenala, že žalovaný si sám určoval, kdy se stane vlastníkem cukru. Tím si podle stěžovatelky vytvořil prostor, pro to, aby v podstatě nikdy nedošlo k naskladnění cukru "s pohybem", za což by musel platit vyšší částku. Jednání žalovaného považuje stěžovatelka za rozporné s dobrými mravy, když je zřejmé, že žalovaný uzavíral smlouvy s třetími subjekty záměrně tak, aby nabytí vlastnického práva spadalo do období, kdy již cukr bude naskladněn v prostorách stěžovatelky. Stěžovatelka dále podává výklad relevantních ustanovení předmětné smlouvy o skladování. Rovněž poukazuje na Nařízení č. 1262/2001/ES, kterým se stanoví pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1260/2001, pokud jde o nákup a prodej cukru intervenčními agenturami (dále jen "Nařízení"), jehož zněním žalovaný v průběhu řízení argumentoval, přičemž jeho tvrzení měla vzbudit dojem, že stěžovatelce muselo být známo, že není možné, aby cukr byl ve vlastnictví žalovaného, když jeho dodávka pocházela z cukrovaru, který (zřejmě) nebyl schváleným skladem dle čl. 1 odst. 3 Nařízení. Stěžovatelka uzavírá, že žalovaný jednal proti dobrým mravům, když vlastnické právo k jednotlivým dodávkám cukru převáděl na sebe záměrně tak, aby stěžovatelce nevznikl nárok na odměnu za tzv. "cukr s pohybem".
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím (tedy včetně usnesení Nejvyššího soudu), avšak její argumentace se omezuje toliko na námitky směřující vůči právnímu posouzení věci, jak jej provedly soud prvního stupně a odvolací soud, nicméně v tomto směru postrádá ústavní stížnost jakoukoliv argumentaci ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše a jak si je toho stěžovatelka i vědoma, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat ani skutkové, ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud může jen odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které se věcí řádně zabývaly a z nichž zřetelně plyne, proč byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Obecné soudy podaly jasný a přehledný výklad smlouvy o skladování včetně Nařízení č. 1262/2001, na které předmětná smlouva odkazovala a z něhož odvozovaly úmysl smluvních stran respektovat pravidla stanovená pro nákup cukru. Tento úmysl byl následně relevantní pro celkové posouzení věci a na jeho základě soudy dovodily, kdy docházelo k nabytí vlastnictví. Soudy rovněž uvedly důvody a argumenty, pro které nemohlo být žalobě vyhověno a vypořádaly se s námitkami vznesenými stěžovatelkou, a to včetně otázky dobré víry. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovým zjištěním obecných soudů (které ostatně stěžovatelka ani nezpochybňuje) a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Stěžovatelka předkládá pouze svůj vlastní náhled na věc, z něhož dovozuje, že mělo být její žalobě vyhověno, avšak to k zásahu ze strany Ústavního soudu nedostačuje.
9. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu