ECLI:CZ:US:2016:2.US.804.15.1
sp. zn. II. ÚS 804/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem sídlem Hlavní náměstí 14, 794 01 Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 5 Tdo 1563/2014-46, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 6 To 14/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2013 č. j. 49 T 3/2012-1702, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 3. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2013 č. j. 49 T 3/2012-1702 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Jednání, za nějž byl odsouzen, spočívalo v tom, že jako podnikatel zapsaný do živnostenského rejstříku pod firmou P. K. (s místem podnikání Bruntál), registrovaný jako daňový subjekt u Finančního úřadu v Bruntále jako plátce daně z příjmů fyzických osob v přiznání k této dani za zdaňovací období roku 2004 se záměrem zkrátit vlastní daňovou povinnost do základu daně úmyslně neuvedl příjem, který je předmětem daně z příjmu podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Šlo o finanční prostředky poukázané na bankovní účty společnosti Praha Financial Consulting LC., se sídlem 4521 PGA Boulvard 211, Palm Beach Gardens, USA, jako úhrada od různých smluvních partnerů za dodané zboží, přičemž tuto společnost stěžovatel zastupoval na základě plné moci ze dne 20. 9. 1999. Jako osoba s dispozičním právem k těmto účtům stěžovatel postupně vybíral v průběhu roku 2004 finanční prostředky, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1 480 756 Kč. Na základě stejných skutkových okolností se stěžovatel dopustil zkrácení daně z příjmu fyzických osob i v následujících letech, tj. nepravdivým daňovým přiznáním za rok 2005 ve výši 1 922 100 Kč; za rok 2006 ve výši 1 048 352 Kč a za rok 2007 ve výši 1 370 336 Kč. Stěžovatel tak zkrátil svou daňovou povinnost v těchto letech o celkem 5 821 544 Kč. Za toto jednání byl stěžovateli nalézacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši pěti let a šesti měsíců; pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby dle živnostenského zákona v živnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 na dobu tří let. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který jej zamítl jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (sp. zn. 6 To 14/2014). Stěžovatel proti tomuto usnesení podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl (č. j. 5 Tdo 1563/2014-46).
II. Námitky stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní kvalifikace jeho jednání, za které byl pravomocně odsouzen, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Stěžovatel uvádí, že z provedeného dokazování před obecnými soudy nelze dovodit, že by se dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Dle stěžovatele je nutné jeho jednání kvalifikovat jako jiný trestný čin, např. zpronevěru dle §206 trestního zákoníku. Obecné soudy totiž jako příjmy podléhající dani z příjmu fyzických osob označily finanční prostředky, které stěžovatel vybral z bankovních účtů, jejichž majitelem byla právnická osoba, a to konkrétně obchodní společnost Praha Financial Consulting LC., kdy byl výběr těchto finančních prostředků stěžovatelem uskutečňován na základě plné moci dotčené obchodní společnosti, tj. tato s výběry souhlasila. Finanční prostředky, které se výběrem dostaly do dispozice stěžovatele, byly tedy pro stěžovatele cizími finančními prostředky. Stěžovatel tedy argumentuje, že pokud šlo o cizí finanční prostředky, nevidí důvod, proč by je měl zahrnovat do vlastního daňového přiznání. Stěžovatel taktéž namítá, že nesprávnou právní kvalifikací skutku došlo ke zjednodušení dokazování v jeho trestní věci, neboť poškozená obchodní společnost nemusela být na základě této právní kvalifikace ani vyzvána k tomu, aby se se svým nárokem na náhradu škody připojila k trestnímu řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
5. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že nalézací soud provedl dokazování v souladu se zásadou materiální pravdy, tj. skutkový stav byl rozkryt do té míry, že o něm nebylo možno důvodně pochybovat, a to v tom rozsahu, který byl pro jeho rozhodnutí ve věci nutný. Z provedeného dokazování tedy jasně vyplývá, že předmětné příjmy byly do příjmu stěžovatele dle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zahrnuty oprávněně, neboť stěžovatel dotčené finanční prostředky použil k realizaci vlastní podnikatelské činnosti týkající se obalovacích materiálů. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí nalézacího soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění zejména rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Dovolací soud dovolání odmítl z důvodu nepřípustnosti, jelikož námitky stěžovatele byly toliko skutkového charakteru, byť stěžovatel v dovolání namítal nesprávné hmotně právní posouzení skutku. I přes tuto skutečnost se však dovolací soud v odůvodnění usnesení námitkami stěžovatele zabýval. Z tohoto důvodu je možno ústavní stížnost považovat za polemiku i s usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu