ECLI:CZ:US:2016:2.US.827.14.1
sp. zn. II. ÚS 827/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Czabeho, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 2097/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3135/2013 - 383 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2013 č. j. 57 Co 1134/2012 - 347, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Lukáše Březiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž požádal Ústavní soud o provedení výkladu textu zákona, a to v intencích stěžovatelem předestřeného právního názoru.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 5. 2012 č. j. 16 C 65/2010-249 byla zamítnuta žaloba stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce) o stanovení povinnosti vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovaný) zaplatit stěžovateli částku 4 008 000 Kč (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 141 672 Kč (výrok II.). Okresní soud dovodil, že žalobce je aktivně legitimován jakožto věřitel dlužnice, která se zbavila svého nemovitého majetku uzavřením dohody o vypořádání společného jmění ze dne 24. 6. 2009 (odporovatelný úkon), jejímž účastníkem však nebyl žalovaný. Tímto účastníkem byl jeho otec, který následně původní majetek dlužnice daroval žalovanému, jenž jako osoba neúčastnící se odporovatelného úkonu není pasivně legitimován. Okresní soud ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, vyložil tak, že pasivně věcně legitimována k odpůrčí žalobě je osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl dlužníkův právní úkon učiněn. Musí jít o dlužníkův právní úkon, nikoli o úkon někoho jiného. Za odporovatelný právní úkon tak nepovažoval darovací smlouvu uzavřenou mezi otcem žalovaného a žalovaným, neboť jejím účastníkem nebyl dlužník žalobce, tedy Ivana Březinová, matka žalovaného. Žalovaný tak podle okresního soudu není pasivně legitimován a okresní soud žalobu vůči němu zamítl.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2013 č. j. 57 Co 1134/2012 - 347 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 142 852,60 Kč. Krajský soud se ve svém rozhodnutí se závěry okresního soudu ztotožnil. Předmětem odvolacího řízení bylo právní posouzení a vyřešení otázky, kdo je onou osobou, která měla z odporovatelného úkonu právní prospěch a je pasivně legitimována. Stěžovatel v tomto směru sice poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu §42a občanského zákoníku, v níž však explicitně a výslovně není tato otázka řešena a není definováno, zda onou osobou, která měla z odporovatelného právního úkonu prospěch, může být osoba odlišná od účastníků tohoto úkonu, na niž byl majetek získaný odporovatelným právním úkonem převeden. Krajský soud poukázal na to, že žalobce sám vycházel z názoru, že situace je odlišná podle toho, zda ten, vůči němuž by se obecně mohl domáhat odporovatelnosti, převede majetek získaný od dlužníka na třetí osobu úplatnou či neúplatnou smlouvou. Podle názoru odvolacího soudu tato skutečnost není rozhodující, neboť osoba, s níž dlužník uzavřel odporovatelný právní úkon, získává majetkový prospěch již nabytím majetku na základě odporovatelného právního úkonu. Jak se získaným majetkem následně naloží, závisí na jejím rozhodnutí, podstatnou skutečností je, že účinností odporovatelného úkonu tato osoba majetkový prospěch již získala. Důsledkem toho, že se majetku získaného odporovatelným úkonem následně zbavila (ať již úplatně či bezúplatně a jak nakládala se získanou úplatou), je to, že již nelze vést na tento majetek přímo exekuci s tím, že by se nepřihlíželo k odporovatelnému právnímu úkonu, ale že věřiteli vznikne právo domáhat se vydání finanční náhrady jako ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu přímo proti této další osobě odlišné od dlužníka. Podle odvolacího soudu však nelze přenášet povinnost k finanční náhradě na další osoby, které se stanou vlastníky nemovitého majetku náležejícího původně dlužníku, které v přímém smluvním vztahu s dlužníkem nebyly, žádný odporovatelný úkon s ním neuzavřely a je nerozhodné, zda v tomto případě jde o osobu blízkou dlužníku. Věřitel by tak měl právo domáhat se exekučně zaplacení dlužné pohledávky nejen přímo proti svému dlužníku, ale rovněž přímo proti osobě, která měla z odporovatelného úkonu prospěch, a to v rozsahu rovnajícímu se hodnotě majetku, který by od dlužníka získal. Pokud by skutečně byl žalován ten, kdo získal nemovitý majetek od dlužníka a již jeho vlastníkem v době podání žaloby podle §42a občanského zákoníku nebyl, má věřitel možnost změnit svou žalobu a domáhat se ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu. Pouze v tomto případě by bylo důvodné provedení důkazu znaleckým posudkem.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3135/2013 - 383 jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 35 441 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje žádný odůvodnitelný argument, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že i přes velice podrobný rozbor dřívější judikatury Nejvyššího soudu, který stěžovatel předložil, se dovolací soud těmito argumenty nezabýval a bez dalšího konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud podle stěžovatele odkázal na zcela nepřiléhavá rozhodnutí dovolacího soudu, která položenou otázku neřeší. Stěžovatel namítá, že otázka pasivní legitimace ve vztahu k ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena. Dovolací soud podle názoru stěžovatele nechal splynout osoby pasivně legitimované podle odstavců 3 a 4 tohoto ustanovení, aniž by shledal rozdílnost. I pokud by shledal, že osobou pasivně legitimovanou podle odstavce 4 věty za středníkem je osoba stejná jako v případě odstavce třetího, neměl dovolání odmítnout, ale ve věci rozhodnout v souladu s příslušnými procesními předpisy. Protože tak neučinil, porušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud posuzovaném případě postavit najisto vyřešení otázky, která nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to, "kdo je tou osobou, která není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch". Na pokraji zájmů ale doposud zůstává, kdo je osobou, která musí věřiteli zaplatit náhradu v případě prokázání odporovatelnosti, pokud uspokojení věřitelovy pohledávky již není možné, např. proto, že dlužník se již věci, ve vztahu k níž se věřitel domáhal vyslovení odporovatelnosti, zbavil. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že k otázce pasivní legitimace osoby, která měla z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch, vždy Nejvyšší soud pouze uváděl, že jde o osobu, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch, aniž by tuto osobu konkretizoval. Nejvyšší soud vždy zůstal u této obecné formulace. Ústavní stížnost dále obsahuje rozbor judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k této otázce. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 9/15 SbNU 17).
10. V souzené věci stěžovatel krajskému soudu a především Nejvyššímu soudu vytýká, že nezodpověděly stěžovatelem nastolenou otázku, která doposud soudy vyřešena nebyla - kdo je onou osobou, která měla z odporovatelného právního úkonu prospěch a je pasivně legitimována, resp. kdo je osobou, která musí věřiteli zaplatit náhradu v případě prokázání odporovatelnosti, pokud uspokojení věřitelovy pohledávky již není možné, např. proto, že dlužník se již věci, ve vztahu k níž se věřitel domáhal vyslovení odporovatelnosti, zbavil. V ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a namítá, že jím nastolená otázka stále nebyla zodpovězena.
11. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zcela jednoznačně uvedl, že osoba, s níž dlužník uzavřel odporovatelný právní úkon, získává majetkový prospěch již nabytím majetku na základě odporovatelného právního úkonu. Pokud se majetku získaného odporovatelným úkonem následně zbavila (ať již úplatně či bezúplatně a jak nakládala se získanou úplatou), pak již nelze vést na tento majetek přímo exekuci s tím, že by se nepřihlíželo k odporovatelnému právnímu úkonu, ale věřiteli vznikne právo domáhat se vydání finanční náhrady jako ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu přímo proti této další osobě odlišné od dlužníka. Povinnost k finanční náhradě nelze přenášet na další osoby, které se stanou vlastníky nemovitého majetku náležejícího původně dlužníku, které v přímém smluvním vztahu s dlužníkem nebyly a žádný odporovatelný úkon s ním neuzavřely. Věřitel by tak měl právo domáhat se exekučně zaplacení dlužné pohledávky nejen přímo proti svému dlužníku, ale rovněž přímo proti osobě, která měla z odporovatelného úkonu prospěch, a to v rozsahu rovnajícímu se hodnotě majetku, který by od dlužníka získal. Pokud by skutečně byl žalován ten, kdo získal nemovitý majetek od dlužníka a již jeho vlastníkem v době podání žaloby podle §42a občanského zákoníku nebyl, má věřitel možnost změnit svou žalobu a domáhat se ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu.
12. Pasivně legitimovaná osoba, vůči které směřuje odpůrčí žaloba, je vymezena v ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku. Pasivně legitimovaným není dlužník; žalobu lze podat jen proti osobě, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, nebo proti osobě, které z právního jednání vznikl prospěch. Tyto osoby se nemohou s úspěchem bránit tím, že jejich vlastní právo vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného právního jednání je již vymahatelné, nebo již bylo dokonce uspokojeno (§42a odst. 1 věta druhá). Žalovaným bude nejčastěji osoba, která s dlužníkem uzavřela smlouvu, při jednostranném právním jednání pak každý, kdo i nepřímo nabyl prospěch z tohoto právního jednání. Není vyloučeno, aby dlužník v soudním řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného. V ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku je pak řešena otázka, jaký je výsledek úspěšného odporu. Věřitel může požadovat uspokojení z majetku, který odporovatelným právním jednáním ušel od dlužníka. Nemůže však žádat vše, ale pouze tolik, co je třeba k jeho uspokojení. Není-li to možné, musí být dána náhrada v penězích (viz Bezouška, P. in Fiala, J., Kindl, M. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 252).
13. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
14. V této souvislosti dovolací odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 21 Cdo 880/2012, ve kterém se uvádí, že pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 a 4 občanského zákoníku určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále (v době podání odpůrčí žaloby u soudu) náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění.
15. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu obsažený odkaz na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 21 Cdo 880/2012 shledal Ústavní soud přiléhavým.
16. Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu, jakož i Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
18. K požadavku stěžovatele, aby Ústavní soud provedl výklad textu zákona, Ústavní soud uvádí, že tento soud není povolán k výkladu "podústavního" práva. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad "podústavního" práva, neboť ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu (čl. 92 Ústavy), sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad "podústavního" práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
19. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2723/13, který řeší problematiku nerozpoznání otázky zásadního právního významu v dovolacím řízení, neshledal Ústavní soud případným, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, závěr Nejvyššího soudu v předmětné věci o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, shledal Ústavní soud ústavně konformním.
20. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu