ECLI:CZ:US:2016:2.US.88.16.1
sp. zn. II. ÚS 88/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Debnára, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015 č. j. 85 C 83/2014-85, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2015 č. j. 16 Co 77/2015-110 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4570/2015-188 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se dopustily nepřípustné libovůle v rozhodování, jelikož podle jeho slov nadřadily soudní moc zákonodárné moci. Tuto svou námitku dále vysvětlil tak, že obecné soudy nezabránily bezdůvodnému rozvázání pracovního poměru. V dalším textu stížnosti brojí proti posouzení výpovědi, resp. výkladu výpovědního důvodu obecnými soudy.
2. Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná Hornickou poliklinikou s. r. o. (dále jen "žalovaný") stěžovateli přípisem ze dne 29. 11. 2013 je neplatná. Týmž rozsudkem zamítl též žalobu, aby bylo určeno, že pracovní poměr stěžovatele k žalovanému založený pracovní smlouvou ze dne 26. 11. 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 11. 2009 trvá. Konstatoval, že si sice dokáže představit podrobnější odůvodnění výpovědi, avšak v daném případě je předpokladem výpovědi přijetí rozhodnutí zaměstnavatele, v jehož důsledku se zaměstnanec stane nadbytečným (organizační změna spočívající v tzv. outsourcingu), a se kterým musí být dotčený zaměstnanec seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru. V tomto kontextu soud uzavřel, že výpověď je určitá. Vycházel přitom z množství listinných důkazů a též výpovědí svědků. Na závěr rozsudku soud dodal, že zápočtový list byl vyhotoven až ke dni uplynutí výpovědní doby, a proto se jím soud nezabýval. Své rozhodnutí dále podpořil judikaturou Nejvyššího soudu.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co odvolací námitky stěžovatele týkající se splnění předpokladů pro výpověď z pracovního poměru posoudil jako nedůvodné. Konstatoval, že z provedených důkazů jasně plyne, že důvodem výpovědi stěžovatele (i důvodem přijetí organizačního opatření) byla úspora finančních prostředků, nikoliv neuspokojivé pracovní výsledky stěžovatele, jak tvrdil právě stěžovatel. Po dalším posouzení správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem žalovaného ze dne 29. 11. 2013 je platným právním úkonem.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není podle něj důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K tomu dále uvedl příslušnou judikaturu dovolací instance. Ve zbylých tvrzeních stěžovatele dovolací soud uzavřel, že dovolání v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat; podstatou jeho námitek byl nesouhlas s tím, jak odvolací soud provedené důkazy hodnotil.
5. Po seznámení se s předloženými rozhodnutími obecných soudů soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
7. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Z pohledu Ústavního soudu není možné shledat tvrzenou libovůli či dokonce svévoli v rozhodování obecných soudů, které svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily, přičemž vycházely z množství provedených důkazů, a to jak listinných, tak i výslechů svědků. Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel též o příslušnou ustálenou judikaturu. V souvislosti s námitkami stěžovatele Ústavní soud poukazuje též na svou ustálenou judikaturu, podle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovateli se dostalo řádného procesu a bylo mu umožněno uplatnění všech zákonem garantovaných opravných prostředků.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu