ECLI:CZ:US:2016:2.US.890.16.1
sp. zn. II. ÚS 890/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, Prostějov, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2014, č. j. 39 Nc 47/2013-524, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 39 Nc 47/2013-527, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 12. 2015, č. j. 70 Co 250/2015-830, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy postupem nerespektujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") porušily jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2 a v čl. 32 odst. 1 Listiny a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla péče o nezletilé syny S. (nar. v listopadu 1999) a J. (nar. v listopadu 2002), jehož rodiči jsou stěžovatel a J. B. (matka).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením k návrhu matky nařídil výkon rozhodnutí, a to usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2013, č. j. 39 Nc 47/2013-98, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 3. 2014, č. j. 39 Nc 47/201-273, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, č. j. 70 Co 31/2014-202, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 70 Co 195/2014-377, coby předběžných opatření zatímně upravujících styk matky s nezletilými syny, kteří byli do pravomocného rozhodnutí soudu o úpravě jejich výchovných poměrů (řízení u okresního soudu stále probíhá) svěřeni do péče stěžovatele. Současně jím okresní soud stěžovateli uložil pokutu "za nesplnění povinnosti řádně připravit nezletilé ke styku s matkou tak, aby styk mohl být v soudem stanoveném rozsahu realizován, a to ve dnech 17. 5. 2014, 24. 5. 2014, 31. 5. 2014, 7. 6. 2014, 14. 6. 2014 ve výši 2.000 Kč za každý jednotlivý termín a ve dnech od 16. 8. 2014 do 31. 8. 2014 ve výši 30.000 Kč", tedy v celkové výši 40.000 Kč. Důvody k uložení této pokuty podle ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních okresní soud spatřoval zejména v tom, že stěžovatel "nesplnil svou povinnost nezletilé ke styku s matkou náležitě připravit," když tato povinnost spočívá v přípravě jak po stránce fyzické, tak i po stránce psychické. Okresní soud na základě provedeného dokazování (závěry ze znaleckého posudku ze dne 28. 2. 2014, výslech znalkyň, výpovědi účastníků řízení) totiž dospěl k závěru, že "děti nebyly (stěžovatelem) ke styku s matkou náležitě připraveny po stránce psychické tak, aby se styk mohl bezproblémově realizovat po celou soudem stanovenou dobu jeho trvání. (...) Příprava dětí ke styku s matkou, který je z hlediska zájmu dětí jednoznačně žádoucí, jak vyplývá ze znaleckého posudku, je ze strany (stěžovatele) nedostatečná a děti styk s matkou odmítají v důsledku svého ovlivnění negativním postojem (stěžovatele) k matce a ke svému styku s ní, který rovněž soud považuje za prokázaný (...)." Okresní soud tak uzavřel, že stěžovatel nesplnil svou povinnost, která mu plyne ze soudního rozhodnutí o předběžném opatření, a to ani po výzvě učiněné okresním soudem v usnesení ze dne 28. 2. 2014, č. j. 39 Nc 47/2013-226. Z toho důvodu okresní soud v rámci soudního výkonu rozhodnutí uložil stěžovateli pokutu za každý nerealizovaný styk matky s nezletilými syny, když její výše dle jeho názoru "odpovídá citovanému zákonnému ustanovení a odpovídá i zjištěné majetkové a příjmové situaci otce, který podniká a jeho měsíční příjmy z podnikání se pohybují ve výši přes 80.000 Kč měsíčně a je vlastníkem několika nemovitostí, které pronajímá."
3. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval jednak důvody vedoucí okresní soud k uložení dané pokuty, když namítal, že "lze těžko po něm žádat, aby zajistil styk nezletilých synů s matkou, když oni nechtějí", jednak i přiměřenost její výše "za situace, kdy matka na výživu nezletilých synů nedostatečně přispívá".
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatele neshledal důvodným a citované usnesení okresního soudu potvrdil jako věcně správné (ve smyslu §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, a zcela se ztotožnil s právními závěry okresního soudu, pokud na základě provedených důkazů shledal důvody pro uložení pokuty podle ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Krajský soud se tak neztotožnil s konkrétními odvolacími námitkami stěžovatele, přičemž zdůraznil, že "povinnost rodiče předat nezletilé dítě ke styku druhému rodiči je třeba vykládat tak, že povinný rodič je povinen dítě ke styku přimět pozitivní pobídkou, vhodně na ně v tomto směru působit a zdůrazňovat mu nenahraditelnou úlohu druhého rodiče v jeho výchově. Proto je povinností otce, aby právě v rámci své výchovné způsobilosti a rodičovské odpovědnosti vedl oba nezletilé ke kladnému vztahu k matce, a to bez ohledu na své vlastní negativní pocity vůči ní. Návazně je proto otec rovněž povinen děti vhodným způsobem připravit nejen materiálně, ale i psychicky, na styk s matkou navozením příjemné atmosféry tak, aby se děti na styk těšily. Jestliže toho otec bez objektivního důvodu není schopen, pak je to z pohledu zájmu nezletilých dětí přímo alarmující." (str. 5 usnesení). Stejně tak se krajský soud ztotožnil s okresním soudem ohledně výše stanovené pokuty, kterou s ohledem na okolnosti daného případu považoval rovněž za přiměřenou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když opětovně namítá, že jej nelze pokutovat za to, že nezletilé děti "na základě vlastního svobodného rozhodnutí, na které mají vzhledem ke svému věku nezpochybnitelný nárok", se odmítají s matkou stýkat. "Pro svobodné rozhodování dětí nelze penalizovat otce, který se žádným negativním způsobem na formování názoru synů na otázku jejich stýkání se s matkou nepodílel."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, na jejichž základě mu byla ve smyslu ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních uložena pokuta ve výši 40.000 Kč. Uvedenou problematikou ukládání pokut podle ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, coby prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (zde stěžovateli) soudem ve prospěch oprávněného (matky) a tedy jednoho z řady opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645); nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 či zcela aktuálně nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016, veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž zde uvedl řadu ústavněprávních požadavků, kterým musí obecné soudy ve svém rozhodování dostát.
8. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, tedy včetně rozhodnutí vedoucích k vynucení povinnosti dodržovat dříve přijatou úpravu výchovných poměrů, je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
9. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, jímž stěžovatel argumentuje i v nyní projednávané věci, pak Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015). Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]."
10. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého.
11. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně (implicitně) vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly důvody pro uložení pokuty podle ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních za účelem vynucení splnění stěžovateli soudem stanovené povinnosti náležitě nezletilé syny připravit k jejich určenému styku s matkou, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
12. Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti, Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatel nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny rozhodnutí obecných soudů o stanovení dané pokuty.
13. Pokud stěžovatel namítá, že jej nelze pokutovat za to, že nezletilé děti "na základě vlastního svobodného rozhodnutí, na které mají vzhledem ke svému věku nezpochybnitelný nárok", se odmítají s matkou stýkat, s tímto názorem se Ústavní soud v obecné rovině ztotožňuje, když koneckonců zcela koresponduje se závěry vyslovenými ve výše citovaných nálezech (viz nález sp. zn. II. ÚS 3765/11; sp. zn. III. ÚS 3462/14 či sp. zn. II. ÚS 3489/15), v nichž mimo jiné konstatoval, že "uložení pokuty podle ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatelky, jejíž splnění není zcela v její moci (v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí), resp. jejíž nesplnění sama vědomě nezapříčinila (nebylo nijak prokázáno, že by příčinou negativního postoje samotných nezletilých dětí bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany stěžovatelky)." Jakkoliv se tedy i v daných případech Ústavní soud ztotožnil s východisky obecných soudů, které svým postupem sledovaly prosazení obecně žádoucího cíle v podobě zachování, příp. postupného prohlubování, vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich rodiči, nemohl v žádném případě akceptovat skutečnost, že se jich snažily docílit "přímo proti vůli (přání) nezletilých dětí, které lze pro jejich věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že jsou schopny uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nebylo v daném případě nijak prokázáno, že by tomu tak být nemohlo, resp. že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby." Za takové situace se totiž z daného donucovacího prostředku ve formě uložení pokuty (podle §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních) stává v rozporu s jeho původním účelem jakýsi "sankční nástroj k prosazení "násilné" změny projevů vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich rodiči, a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany stěžovatelky, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi (Area Fausta) či přímo ze strany krajského soudu prostřednictvím pohovoru s oběma nezletilými."
14. V nyní projednávaném případě ovšem nelze odhlédnout od zcela zásadní (a obecnými soudy prokázané) skutečnosti, že ono "svobodné rozhodnutí nezletilých synů" a jejich negativní postoj ke stykům s jejich matkou jsou důsledkem jejich ovlivnění ze strany stěžovatele a jeho samotného negativního (místy až vyhroceného a konfliktního) postoje vůči jejich matce. V tomto ohledu se tak nyní projednávaný případ podstatně odlišuje od případů řešených ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatel v daném případě opakovaně nesplnil svoji povinnost řádně nachystat a předat nezletilé děti ve stanovených termínech ke styku s jejich matkou, neboť tu je třeba mimo jiné vykládat i tak, že "povinností stěžovatele bylo, aby právě v rámci své výchovné způsobilosti a rodičovské odpovědnosti vedl oba nezletilé ke kladnému vztahu k matce, a to bez ohledu na své vlastní negativní pocity vůči ní", což však v daném případě stěžovatel neučinil. Stěžovatel tak svým jednáním, kdy vědomě ovlivňoval negativní postoj nezletilých synů ke stykům s jejich matkou, anebo přinejmenším nedokázal své chování v přítomnosti nezletilých dětí uzpůsobit tak, aby na ně nepřenášel svůj vlastní negativní postoj k ní, tak v konečném důsledku opakovaně porušil právo matky na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), realizovaného alespoň ve formě pravidelných styků se svými nezletilými dětmi, přičemž uložení pokuty podle ustanovení §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních představuje jedno z řady opatření uvedené právo aktivně chránící.
15. Aniž by tedy Ústavní soud jakkoliv hodnotil výchovnou způsobilost rodičů nezletilých dětí či předjímal konkrétní podobu úpravy výchovných poměrů či styku matky s nezletilými dětmi přijatou obecnými soudy, přičemž Ústavní soud zdaleka nemůže vyloučit, že přání nezletilých dětí a jejich negativní postoj ke stykům s matkou nebude oním "zásadním vodítkem při hledání jejich nejlepšího zájmu" v rámci úpravy jejich výchovných poměrů, pokud ovšem obecné soudy dodrží a zváží výše předestřené podmínky a okolností při zohlednění takového přání, v nyní projednávaném případě stěžovatele neshledal v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů porušení jeho základních práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu