ECLI:CZ:US:2016:2.US.98.16.1
sp. zn. II. ÚS 98/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem Horní 14, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 69 Co 398/2013-95, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, č. j. 30 Cdo 827/2014-124, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále namítá, že bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovný přístup k účastníkům řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto se domáhá jejich zrušení.
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatele podaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o částku 1.042.590,- Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením a výkonem vazby v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 23C 117/2012-62, stěžovateli vyhověl co do výše 758.810,- Kč s příslušenstvím, a uložil žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 73.302,- Kč. Oba účastníci řízení posléze podali odvolání k Městskému soudu v Praze (dále též "městský soud"), který v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku ohledně částky 232.756,56,- Kč s příslušenstvím a změnil rozsudek ohledně částky 526.038,44,- Kč tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Městský soud také uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 101.615,80,- Kč na nákladech řízení a částku 31.036,50,- Kč na nákladech odvolacího řízení. V následném dovolacím řízení, Nejvyšší soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností dovolání stěžovatele zamítl.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy, a tudíž mu zásadně nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a ani sjednocovat jejich judikaturu. Ústavní soud tedy není oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů srovnatelným způsobem, jako je tomu při podání řádných, resp. mimořádných opravných prostředků, nýbrž pouze tehdy, byly-li jejich postupem porušeny zaručené základní práva a svobody.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že "[p]rávo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám". Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti bylo proto stěžejní, že městský soud i Nejvyšší soud v napadených rozsudcích dostatečným, přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem vyložily důvody, pro které dospěly k závěru o tom, že si stěžovatel vzetí do vazby do značné míry zapříčinil sám, když se doznal k dílčí části trestné činnosti, kladené mu za vinu, a když bylo prokázáno, že se po výslechu spoluobviněného sešel s nezletilými poškozenými a nabádal je k tomu, aby vypovídali v rozporu se skutečným stavem věci v jeho prospěch. Ostatně i stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá, že se s nezletilými poškozenými po provedeném výslechu spoluobviněného sešel, když toliko namítá, že je k sobě nepozval a nebyli jeho hosty, nýbrž hosty spoluobviněného, který byl v té době jeho partnerem a žil s ním.
7. Pokud stěžovatel uvádí, že obecné soudy sice nepochybily v názoru, že si zavinil trestní stíhání, nicméně zásadně pochybily v závěru o zavinění vazby, připomíná Ústavní soud, že v nyní projednávané věci nepřezkoumává - a ani mu přezkoumávat nepřísluší - samotné rozhodnutí o vzetí do vazby (to bylo možno napadnout po vyčerpání přípustných opravných prostředků samostatnou ústavní stížností), vydané v trestním řízení, nýbrž rozhodnutí civilněprávní, týkající se požadované náhrady škody. Pokud proto nyní stěžovatel zpochybňuje důvodnost uvalení vazby na jeho osobu, resp. jejího následného prodlužování, postačuje uvést, že úkolem obecných (civilních) soudů v nyní projednávaném případě nebylo zpětně hodnotit, zda za daných okolností a v konkrétním čase rozhodly trestní soudy ve vazební věci stěžovatele správně a zákonným způsobem, nýbrž pouze, zda si stěžovatel zavinil vazbu sám ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.
8. V tomto směru však obecné soudy svůj závěr odůvodnily způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit, když konstatovaly, že jakkoliv je odpovědnost státu za škodu objektivní, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li pro to splněny předpoklady. Proto také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že si stěžovatel nemohl zavinit vazbu tím, že podobnou trestnou činnost opakovaně páchal v minulosti, nicméně na druhé straně skutečnost, že stěžovatel v minulosti již mladistvé pohlavně zneužíval a nyní se k této trestné činnosti i částečně (tzn. ve vztahu k jednomu poškozenému) doznal, vyvolala důvodné obavy z pokračování v této trestné činnosti. Tento závěr je ostatně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 11/10 ze dne 6. 9. 2011, č. 314/2011 Sb., N 148/62 SbNU 277), podle níž "používá-li přitom zákon tento termín [zavinil], pak by měl být tedy alespoň chápán jako "způsobení si" ("zavdání příčiny ke") vzetí do vazby a měl by být vykládán restriktivně, resp. tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonné rozhodnutí o vazbě."
9. Ústavní soud proto neshledal, že by namítaným postupem obecných soudů v dané věci došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu