ECLI:CZ:US:2016:3.US.1025.16.1
sp. zn. III. ÚS 1025/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou, sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 6 Tdo 116/2016-19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. 61 To 333/2015-528, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. července 2015 sp. zn. 41 T 31/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 za užití §85 odst. 1 a §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu; podle §85 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době hradil běžné výživné a dle svých sil hradil i výživné dlužné.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že od března 2012 do ledna 2014 včetně, řádně neplatil výživné na svou dceru, která se v dané době připravovala na své budoucí zaměstnání studiem na gymnáziu, ačkoliv věděl, že je jejím otcem a rodiče mají vůči svým nezaopatřeným dětem vyživovací povinnost vyplývající ze zákona, a to do 31. 12. 2013 ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., a od 1. 1. 2014 z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a konkrétní výše vyživovací povinnosti mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. P 44/98, v právní moci dnem 6. 11. 2011, ve výši 3 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, když - ačkoliv bylo v jeho možnostech a schopnostech výživné ve stanovené výši platit - svévolně se rozhodl uhradit výživné v nižší výši. Konkrétně uhradil v březnu 2012 částku 1 000 Kč, v dubnu 2012 částku 1 000 Kč a v době od ledna 2013 do ledna 2014 hradil pravidelně částku 1 500 Kč měsíčně a na výživném tak za uvedenou dobu dlužil k rukám matky částku 19 000 Kč a k rukám již zletilé dcery částku 28 500 Kč, to jest celkem částku 47 500 Kč, z níž následně po zahájení trestního stíhání dodatečně uhradil 22 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel nepopírá svoji vinu, tvrdí však, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Domnívá se přitom, že k tomu přispělo zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétněji došlo k tomu, že v hlavním líčení před soudem prvého stupně soud svým postupem nedal stěžovateli možnost zvolit si obhájce, ale přes nesouhlas stěžovatele mu jej ustanovil. Dále pak když se stěžovateli v průběhu hlavního líčení udělalo špatně, omluvil se soudu a ze zdravotních důvodů opustil jednací síň, soud usnesením rozhodl, že hlavní líčení bude konáno v jeho nepřítomnosti postupem dle §202 odst. 2 trestního řádu za účasti jeho obhájce, ač pro to nebyly dány podmínky, neboť stěžovatel se řádně omluvil z důvodu akutních zdravotních problémů; postupem soudu tak stěžovateli byla odňata možnost závěrečné řeči a závěrečného slova, a to za situace, kdy obhájce, který měl zájmy obžalovaného hájit, byl soudem ustanoven přes nesouhlas stěžovatele s osobou advokáta.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2 a 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady předepsané k jejímu projednání, včetně požadavků na právní zastoupení dle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a na vyčerpání veškerých zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. K výši trestu nutno upozornit, že stěžovateli byl uložen trest s podmíněným odkladem na zkušební dobu, jakožto trest alternativní ve srovnání s možným odnětím svobody v nepodmíněné podobě. Jde tedy o trest především výchovného charakteru. Takovýto trest lze stěží označit jako nepřiměřeně přísný k výše uvedenému trestnému jednání.
9. Pokud stěžovatel přesto tvrdí, že trest mohl být mírnější nebýt procesních pochybení ve věci, možno dodat, že jeho tvrzeními v tomto smyslu se již řádně zabýval soud druhého stupně. Jak v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, obžalovaný si mohl svého obhájce zvolit, avšak neučinil tak. Ústavní soud dodává, že ustanovení obhájce ze strany soudu nikterak nevylučuje, aby si stěžovatel namísto obhájce, který mu byl ustanoven, dodatečně zvolil obhájce vlastního (srov. §37 odst. 2 trestního řádu). Co se týče stěžovatelovi dočasné nepřítomnosti na hlavním líčení, odvolací soud logicky poukazuje na to, že stěžovatel v hlavním líčení byl vyslechnut a mohl se vyjadřovat, jednací síň opustil pouze na krátkou chvíli, přičemž zůstal přítomen jeho obhájce, a že stěžovatel ani jeho obhájce nežádali o odročení. Možno dodat, že stěžovatel měl dále plnou možnost svoji argumentaci předložit v podaném odvolání. Za těchto okolností lze stěží dovodit, že by v trestním řízení neměl dostatečný prostor ke své obhajobě.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu