ECLI:CZ:US:2016:3.US.1057.15.1
sp. zn. III. ÚS 1057/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Provocative Beauty s. r. o., IČO 25617621, sídlem Hradešínská 2547/60a, Praha 10, zastoupené Mgr. Lucií Suchou, advokátkou, se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 č. j. 6 Cmo 324/2014-131 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014 č. j. 25 ECm 69/2013-83, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a AGENTURY PLUTO spol. s r. o., IČO 65408985, sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka napadla shora uvedená soudní rozhodnutí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a následně i postupem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soudu odvolacího bylo zasaženo do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to porušením §1, 2 a 123 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. Z ústavní stížnosti a předmětných rozhodnutí se podává, že stěžovatelka vystupovala v řízení před obecnými soudy v postavení žalované o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Napadeným usnesením městského soudu bylo podle §107a odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto, že se připouští vstup vedlejší účastnice jako nabyvatelky práva do řízení namísto žalobkyně Provocative Beauty International SE. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo k odvolání stěžovatelky usnesení městského soudu jako věcně správné potvrzeno.
3. Jak Ústavní soud dále zjistil, proti tomuto usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015 č. j. 32 Cdo 2666/2015-169 odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako bezpředmětné, a to se zdůvodněním, že rozhodnutí o dovolání se nemůže projevit ve stěžovatelčiných poměrech. Nejvyšší soud vyšel z toho, že ještě než stěžovatelka podala dovolání, městský soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2015 č. j. 25 ECm 69/2013-139, proti němuž stěžovatelka nepodala odvolání, a který nabyl právní moci dne 21. 4. 2015, žalobu, která proti ní směřovala, zamítl, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 118 580 Kč a státu ve výši 1 270 Kč, takže případným "odklizením" dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu již nelze přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ani ústavní stížností stěžovatelka rozsudek městského soudu ze dne 13. 3. 2015 č. j. 25 ECm 69/2013-139 nenapadá. Zaměřuje se pouze na předchozí rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, ve kterých byl připouštěn vstup vedlejší účastnice do řízení, přičemž namítá, že postup žalobkyně, spočívající v postoupení pohledávky a v podání návrhu na záměnu účastníků, byl účelový, neboť vedlejší účastnice jako nabyvatelka pohledávky nemá dostatek majetku na to, aby jí eventuálně nahradila náklady daného řízení, přičemž z jeho dosavadního průběhu vyplynulo, že žaloba bude zamítnuta. Obecným soudům v návaznosti na to vytkla, že vadně posoudily otázku majetnosti nabyvatelky (vedlejší účastnice).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. V případě posouzení další podmínky řízení, tj. přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka, ač byla vrchním soudem poučena o nepřípustnosti dovolání, tento mimořádný opravný prostředek uplatnila v opoře o ustanovení §238a o. s. ř., které stanoví, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2). Nejvyšší soud se jím také zabýval, načež jej shledal - s ohledem na výše uvedené skutečnosti - bezpředmětným.
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce dal prostor k reakci na nově vzniklou procesní situaci v řízení před obecnými soudy, resp. k reakci na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které ji reflektovalo, stěžovatelka však ani ve lhůtě, kterou si posléze sama stanovila, této možnosti nevyužila. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že podmínka přípustnosti ústavní stížnosti zahrnuje nejen vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho základních práv a svobod poskytuje, nýbrž také nutnost napadení (zejména) rozhodnutí o posledním z nich. Tato podmínka však splněna nebyla.
8. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu