ECLI:CZ:US:2016:3.US.109.16.1
sp. zn. III. ÚS 109/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti společnosti UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a.s., sídlem Praha 4, Želetavská 1525/1, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č. j. 6 Cmo 99/2015-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž měla být porušena její základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil nákladový výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015 č. j. 31 Cm 97/2012-303 (jímž na základě aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) tak, že uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 147 016 Kč; současně jí uložil rovněž povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 610 Kč.
Stěžovatelka podává ústavní stížnost, neboť má za to, že v dané věci byla namístě aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu, pročež odvolací soud svým rozhodnutím přímo zasáhl do jejích majetkových práv.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelka odvozuje přípustnost ústavní stížnosti od skutečnosti, že odvolací soud v poučení napadeného usnesení vyloučil přípustnost dovolání.
Jelikož podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že jí neměla být uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení výrazně přesahující částku 50 000 Kč, vychází Ústavní soud v posuzované věci ze skutečnosti, že předmětem nákladového výroku je částka zjevně přesahující zákonnou hranici pro přípustnost dovolání [ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění].
Navzdory poučení odvolacího soudu proto je namístě závěr, že by dovolání proti napadenému usnesení vrchního soudu mělo být přípustné, přesněji řečeno, dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu není a priori (ex lege) nepřípustné.
Řídí-li se přitom dovolatel nesprávným poučením, je dovolání dle ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu přípustné ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud tedy odmítá stěžovatelčinu ústavní stížnost v otevřené lhůtě pro podání dovolání, pročež odmítnutí ústavní stížnosti nemůže představovat (ani hypoteticky) denegationis iustitiae.
Odmítnutím posuzované ústavní stížnosti tak Ústavní soud stěžovatelku nikterak nepoškozuje; veden zásadou subsidiarity, jež řízení před Ústavním soudem zpravidla ovládá, však musí náležitě reflektovat skutečnost, že má-li se ke stěžovatelkou nastolené právní otázce přinejmenším kvazimeritorně vyjádřit, musí mít takovou možnost nejprve dovolací soud (srov. dikci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj