ECLI:CZ:US:2016:3.US.1128.15.1
sp. zn. III. ÚS 1128/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Janem Křivánkem, advokátem, se sídlem Pernerova 294/13, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014 č. j. 4 Tdo 885/2014-56, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013 sp. zn. 2 To 80/2013, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 věty první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a obviněného M. P. uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný (pod bodem 1), a stěžovatele též dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2). Za konkretizované jednání stěžovatele odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. A to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 10 T 1/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012 sp. zn. 3 To 61/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za vymezené jednání obviněnému M. P. podle §227 tr. řádu z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu trest neuložil.
3. Vrchní soud v Praze výše specifikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele nově odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2, §45 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 10 T 1/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012 sp. zn. 3 To 61/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. řádu odvolání obviněného M. P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítl.
4. Následná dovolání stěžovatele a obviněného M. P. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 10 T 1/2004 trestní stíhání obou obviněných zastavil podle §231 odst. 1 tr. řádu za užití §223 odst. 1 tr. řádu s poukazem na čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Na podkladě stížnosti státní zástupkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 3 To 19/2013 rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně stěžovatele podle §149 odst. 1 tr. řádu zrušil.
6. Stěžovatel obrací pozornost k usnesení ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2391/13, jímž Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost coby nepřípustnou, avšak současně konstatoval, že stěžovatel může nepřípustnost trestního stíhání z důvodů rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii namítat v případném dovolacím řízení.
7. Připomíná, že jeho trestní stíhání bylo pro skutky pod bodem 1) a 3) výroku o vině zahájeno dne 13. 2. 2002 a ke dni 1. 1. 2013 tak od zahájení trestního stíhání, které ohledně dvou předmětných skutků nebylo pravomocně skončeno, uplynulo více než osm let.
8. Trestní stíhání bylo původně ukončeno odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, přičemž na základě komplikovaného řízení o mimořádných opravných prostředcích byla ve věci pravomocně povolena obnova řízení dne 19. 4. 2012. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl nikdy stíhán jako uprchlý ve smyslu §302 a násl. tr. řádu. Úkony trestního řízení byly ve věci stěžovatele vedeny v režimu řízení proti uprchlému toliko v rámci řízení o povolení obnovy řízení, přičemž i kdyby se tato doba odečetla, trvalo by trestní stíhání déle než osm let.
9. Dovozuje, že splnil též podmínku čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, podle které se musí jednat o trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
10. Stěžovatel upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 661/2013 a namítá, že záměr autora amnestie představovalo vyloučit z aplikace aboličního čl. II případy, kdy bylo nutno vést stíhání proti uprchlému, a to nejen případy, kdy trestní stíhání proti uprchlému bylo vedeno v okamžiku vydání amnestie, ale kdykoli předtím v téže věci, když v takovém případě je nutno předmětnou dobu odečíst od doby osmi let. Pojem trestního stíhání se však patří interpretovat striktně podle ustanovení §12 odst. 1 tr. řádu, tj. jako úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé.
11. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze rozhodl při nezměněné důkazní situaci poprvé zprošťujícím rozsudkem ze dne 18. 6. 2012 a podruhé rozsudkem odsuzujícím, proti němuž směřuje nyní projednávaná ústavní stížnost. Mezi vydáním prvního a druhého rozhodnutí se důkazně nic nezměnilo, nanejvýše pouze směrem k podpoření závěrů obhajoby stran stadia, do kterého dva dílčí skutky daňového trestného činu dospěly. Neobjevily se žádné podstatné skutečnosti, toliko rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako odvolacího, který však nerozhodoval o vině nebo trestu, nenařídil Městskému soudu v Praze změnit jeho původní rozsudek ze dne 18. 6. 2012 a ani nevyslovil pro Městský soud v Praze žádný závazný právní názor, kterým by se měl nalézací soud ve svém novém rozhodování řídit.
12. V obnoveném hlavním líčení konaném 18. 6. 2013 Městský soud v Praze provedl důkaz výslechem svědka Ing. Wellarta, resp. čtením listin v podobě osobních výkazů obžalovaných a rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Jediný další důkaz, který provedl, představoval výslech znalce Ing. Urbana, a to nejenom ve vztahu k jím zpracovaným znaleckým posudkům, ale i se zřetelem k dřívější výpovědi svědkyně Zdeňky Císařové, čímž nalézací soud naplnil jeden z požadavků soudu odvolacího. Stěžovatel dovozuje, že žádný z nově provedených důkazů ani v nejmenším nezpochybnil původní skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně viny obžalovaných stran skutků popsaných v napadeném rozsudku pod body 1) a 3). Naopak, oba provedené výslechy tyto závěry potvrdily. Především znalec Ing. Urban podrobně vysvětlil, proč jím zjištěné skutečnosti v některých směrech až limitně hraničící se stoprocentní jistotou vylučují, že by společnost Centrum a. s. uplatnila v roce 1994 odpočet DPH z faktur č. 209/1994 a 711/1994 tak, jak dovozuje obžaloba.
13. Řečeným se podle stěžovatele otevírají otázky překvapivosti a svévole při rozhodování. Stěžovatel vytknul též porušení zásad kontradiktornosti řízení, rovnosti stran, ústnosti a bezprostřednosti, a rovněž namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a jimi provedenými důkazy. Upozorňuje, že čas, který uplynul mezi prvním a druhým rozhodnutím téhož soudu prvního stupně, svědčí spíše v jeho prospěch, neboť se choval občansky bezesporu slušně, mimo jiné se také podrobil podmínkám podmíněného propuštění.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. V souvislosti s uplynutím mandátu ústavního soudce JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
17. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
18. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, týkající se splnění podmínek čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 ve vztahu k němu, zůstává určující, zda pro posouzení doby osmi let je třeba vycházet z celé doby, která uplynula od zahájení trestního stíhání, a tedy se patří přihlížet i k době, po kterou trestní stíhání bylo pravomocně skončeno. Další otázky představuje, zda lze přihlížet k době, kdy se obviněný pobytem v cizině vyhýbal výkonu trestu odnětí svobody, popř. kdy bylo jako řízení proti uprchlému vedeno řízení o mimořádném opravném prostředku.
19. Nejvyšší soud v napadeném usnesení připomenul, že orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby chránily právo na přiměřenou délku trestního řízení. Pokud by orgány činné v trestním řízení nebyly schopny za dobu osmi let dosáhnout rozsudku, je možnou nápravou ukončení stíhání. V posuzovaném případě však trestní stíhání, tj. úsek řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku, probíhalo od zahájení trestního stíhání dne 13. 2. 2002 do jeho skončení pravomocným odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 3 To 15/2006, tedy ve stadiu neskončeného trestního stíhání se předmětná trestní věc po zahájení trestního stíhání nacházela po dobu čtyř roků, tří měsíců a dvaceti dvou dnů. Trestní stíhání "pokračovalo" (bylo obnoveno) až ode dne 19. 4. 2012, kdy byla ve věci usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. Nt 201/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 3 To 5/2012, pravomocně povolena obnova řízení. Ode dne 19. 4. 2012 do dne 1. 1. 2013 běželo neskončené trestní stíhání po dobu osmi měsíců a 12 dnů. Z výše uvedeného vyplývá, že celková doba neskončeného trestního stíhání před dnem 1. 1. 2013 byla pět let a čtyři dny.
20. Nejvyšší soud dal současně najevo, že ani v případě, kdy by se doba trestního stíhání počítala od prvotního zahájení trestního stíhání, celková doba trestního stíhání by nepřesáhla ve svém souhrnu osm let, neboť do této celkové doby nelze započítat časový úsek ode dne 8. 6. 2007 (vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu) až do dne 27. 7. 2010 (realizace mezinárodního zatýkacího rozkazu), kdy v této době byl stěžovatel fakticky uprchlý.
21. V této souvislosti je možno poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Za zdůraznění stojí přitom usnesení ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 661/2013, uveřejněné pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž Nejvyšší soud podal výklad čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, kterým jeho účinky zasadil do ústavních mezí, a to s odkazem na "zachování základních principů obecné spravedlnosti, zejména zásady rovnosti práva na soudní ochranu a jinou právní ochranu ... a při důsledném zachování principu vymezeného v čl. 95 odst. 1 Ústavy". Deklaroval, že do omilostnění (abolice) nepatří ta část délky trestního stíhání, která nebyla zapříčiněna nedůsledným a řádným neplněním úkolů státní moci (výkonu soudnictví), ale lze ji přičíst na vrub postojů a chování obviněného, který se této soudní moci odmítal podrobit.
22. Dlužno připomenout rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 8 Tdo 638/2013 a ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 5 Tdo 132/2014, jakož i další navazující judikaturu. Uplatněná hlediska nezpochybnil ani Ústavní soud ve své judikatuře, zejména v usnesení ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 14/13 (U 8/70 SbNU 597), resp. ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3107/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
23. Na tomto podkladě lze sdílet závěry Nejvyššího soudu, že stěžovatel je vyloučen z abolice podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, neboť pravomocně neskončené trestní stíhání netrvalo více než osm let. Nedošlo tedy k naplnění důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Protisměrný závěr nevyplývá ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2391/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
24. Dále je třeba se zabývat výhradami stěžovatele stran překvapivosti a svévole v rozhodování soudů, resp. proti porušení zásad kontradiktornosti řízení, rovnosti stran, ústnosti a bezprostřednosti, jakož i extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy.
25. Z judikatury Ústavního soudu, jmenovitě z nálezů ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 296/01 (N 145/28 SbNU 287) a ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 (N 25/68 SbNU 295) plyne, že předvídatelnost výsledku soudního rozhodování spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Jestliže soud interpretuje a aplikuje závazné ustanovení zákona, které upravuje jeho další procesní postup tak, že má být respektován právní názor vyslovený soudem vyšší instance, musí tak soud učinit způsobem, který je ve smyslu závazného právního názoru nadřízeného soudu a ve vztahu k vlastním dříve vysloveným právním závěrům v téže věci pro účastníky řízení předvídatelný. Pokud soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
26. Obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do rámce, ve kterém soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
27. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo, resp. rovněž v tomto směru se soudy nedopustily pochybení v ústavněprávní rovině. Ani stěžovatel nezpochybňuje, že Městský soud v Praze v obnoveném hlavním líčení, konaném dne 18. 6. 2013, provedl konkretizované důkazy (výslech znalce Ing. Zdeňka Urbana, výslech svědka Ing. Ivo Wellarta, osobní výkazy obžalovaných a rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody). Lze kvitovat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 15 a násl.) velmi podrobně rozvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, přičemž není přesvědčivého podkladu pro závěr, že jde o rozhodnutí překvapivé, svévolné či nepřezkoumatelné, popř. zatížené extrémním rozporem skutkových zjištění s provedenými důkazy.
28. V této souvislosti stojí za připomenutí, že soud prvního stupně položil důraz zejména na časovou souslednost jednotlivých útoků, přičemž mezi sjednáním smluv mezi společnostmi Centrum a. s. a RAR Security Services - podle jím přijatých skutkových závěrů dohod toliko fiktivních - uplynula doba přibližně jednoho měsíce (časový interval mezi dny 30. 9. 1994 a 1. 11. 1994), dále poukázal na absenci úsilí stěžovatele a obviněného M. P. domoci se po osobě Vratislava Romanovského následného vrácení údajně v hotovosti vyplacených finančních prostředků v celkové výši 125 460 000 Kč, zanedbatelnou podnikatelskou aktivitou Vratislava Romanovského v období roku 1994, tj. po jeho návratu z Austrálie do České republiky, jeho nulovými zkušenostmi s provozováním reklamní činnosti v České republice, zprostředkováním koupě pozemků a výstavby továren, jakož i chybějícím personálním, technologickým a administrativně-technickým zázemím firmy RAR Security Services pro zajištění obchodních transakcí sjednaných s obžalovanými jako zástupci obchodní společnosti Centrum a. s. Z těchto skutečností vzal soud za jednoznačně prokázané, že stěžovatel obdobně jako obviněný M. P. od počátku jednali s vědomím účelovosti a fiktivnosti uzavíraných smluv s osobou V. Romanovského jako zástupcem firmy RAR Security Services, tedy v přímém úmyslu získat prostřednictvím společnosti Centrum a. s., jejímiž byli statutárními zástupci, neoprávněně odpočet na DPH v souvislosti s těmito uměle vytvořenými transakcemi.
29. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. Na základě řečeného, a jeho shrnutí, nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu