ECLI:CZ:US:2016:3.US.1165.15.1
sp. zn. III. ÚS 1165/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Jiráska, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2013, č. j. 31 Af 125/2012-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
Finanční úřad v Trutnově doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 109022/12/268917601964, stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2008 a penále v celkové výši 471 996 Kč. Stěžovatel podal odvolání, jež bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2012, č. j. 6310/12-1300-602331, zamítnuto. Žalobu podanou stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, napadeným ústavní stížností, zamítl, neboť se ztotožnil se závěry správních orgánů, podle kterých stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti a nemohly mu tak být uznány některé jím uplatňované nároky na odpočet daně ve smyslu §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu majetku tím, že rozložily odpovědnost za řádnou správu daně z přidané hodnoty způsobem, který je zjevně nespravedlivý, neboť stěžovatele jako soukromou osobu zatížily odpovědností, aniž by byl vybaven odpovídajícími kompetencemi. V důsledku toho byla napadenými rozhodnutími obecných soudů přenesena na stěžovatele povinnost uhradit daň z přidané hodnoty v plném rozsahu za všechna uskutečněná dodání, a nikoli toliko za hodnotu přidanou stěžovatelem. Stěžovatel se tak z plátce daně z přidané hodnoty stal jejím poplatníkem, což v rovině ústavněprávní vede k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v rozložení důkazního břemene, jak bylo rozhodnutími obecných soudů nastaveno. Excesivní rozložení důkazního břemene stěžovatel spatřuje v závěrech Nejvyššího správního soudu, podle kterých k tomu, aby správce daně unesl své důkazní břemeno a relevantně zpochybnil úplnost a věrohodnost účetnictví daňového subjektu postačuje, pokud správce daně nemá možnost ověřit správnost účetnictví u dodavatele daňového subjektu a je-li dodavatel daňového subjektu nekontaktní a správnost účetnictví daňového subjektu nemůže potvrdit. V takovém případě unese daňový subjekt své důkazní břemeno výhradně tehdy, prokáže-li bez jakýchkoli pochybností uskutečnění plnění tak, jak bylo deklarováno. Stěžovatel tvrdí, že takto pojaté rozložení důkazního břemene je v rozporu se zásadou rovnosti "zbraní", přičemž správce daně v takto pojatém procesu není povinen prokazovat, nýbrž toliko relevantně zpochybňovat.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117), dostupné též na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelem předestřeného) hodnocení důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/10 ze dne 30. 11. 2011).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč se ztotožnil se závěrem správce daně a krajského soudu, že stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti a nemohly mu tak být uznány některé jím uplatňované nároky na odpočet daně, resp. že se stěžovateli nepodařilo naplnění předmětných podmínek prokázat.
Nejvyšší správní soud poukázal, s ohledem na svoji předchozí judikaturu, na to, že správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku excesivního rozložení důkazního břemene, Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel nebyl činěn odpovědným za nedosažitelnost dodavatelů. Nekontaktnost dodavatelů nebyla stěžovateli kladena k tíži při hodnocení toho, zda jsou stěžovatelem předložené důkazní prostředky dostatečné k unesení jeho důkazního břemene. Tato skutečnost se však projevila a musela projevit v postupu správce daně a měla vliv na to, jakými způsoby mohlo být prověřeno a prokázáno faktické uskutečnění plnění od subjektů (plátců) stěžovatelem deklarovaných v daňových dokladech. Nekontaktnost dodavatelů může podle Nejvyššího správního soudu hrát tu roli, že se stane podkladem pochybností, které vedou správce daně k vydání výzvy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl, že v projednávané věci nedosažitelnost společností a jejich jednatelů nebyla jedinou skutečností zakládající pochybnosti správce daně.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správce daně své důkazní břemeno unesl, a to následně přešlo zpět na stěžovatele, neboť soulad stěžovatelových dokladů se skutečností byl kvalifikovaně zpochybněn (odstavec č. 24 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nepodařilo. Ke stejnému závěru dospěl i první senát Ústavního soudu, který rozhodoval z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v obdobné věci stěžovatele, evidované pod sp. zn. I. ÚS 1217/15.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu