ECLI:CZ:US:2016:3.US.1170.15.1
sp. zn. III. ÚS 1170/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Carlose Javiera Gonzáleze Sháněla, právně zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 5 ze dne 27. března 2007 č. j. G/1/05, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. ledna 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 7 As 33/2012-87, za účasti Úřadu Městské části Praha 5, Magistrátu hlavního města Prahy, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva nebýt zbaven státního občanství podle článku 12 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že se v předmětném správním řízení domáhal vydání osvědčení o státním občanství České republiky.
Stěžovatel se narodil v roce 1973 v Argentině. Jeho otcem byl občan Chile, jeho matka nabyla československé státní občanství po svém otci, který se narodil v Československu a který si své československé občanství uchoval i poté, co vycestoval do zahraničí. Matka matky stěžovatele se narodila v Chile, v Československu nikdy trvale nepobývala a československé státní občanství získala sňatkem s otcem matky stěžovatele.
Rozhodnutím ze dne 27. března 2007 č. j. G/1/05 odmítl Úřad Městské části Praha 5 vyhovět žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Správní orgán dospěl k závěru, že matka stěžovatele není českou státní občankou, neboť se jí nestala ke dni 1. ledna 1969, protože oba její rodiče neměli poslední trvalý pobyt na území České socialistické republiky před odchodem do ciziny ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (dále jen "zákon o občanství ČSR"). Matka stěžovatele byla podle názoru správního orgánu pouze československou státní občankou, nikoliv občankou České nebo Slovenské socialistické republiky, přičemž její československé občanství zaniklo na konci roku 1992 společně se zánikem československé federace.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že dotčená zákonná ustanovení je třeba vykládat tak, aby se pokud možno všichni federální občané stali občany jedné z republik, a proto je potřeba pojem "rodiče" ve smyslu §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR vykládat za určitých okolností jako jeden rodič. Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že jeho matce bylo v dřívějším správním řízení vydáno osvědčení o státním občanství, které by správní orgány měly respektovat.
Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. ledna 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007 zamítnuto a rozhodnutí orgánu první stupně potvrzeno. Odvolací orgán nad rámec argumentace uvedené orgánem prvního stupně konstatoval, že babička stěžovatele byla v době narození jeho matky rovněž československou státní občankou, neboť občanství nabyla sňatkem, přičemž u ní nebylo shledáno naplnění podmínky "posledního trvalého pobytu na území republiky" ve smyslu §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR.
Správní žaloba, kterou stěžovatel následně podal, byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39. Ten dospěl k závěru, že §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR nelze interpretovat tak, že by pro nabytí postačovalo, aby na území této republiky měl poslední trvalý pobyt pouze jeden z rodičů matky stěžovatele.
Proti rozsudku podal stěžovatel dne 21. prosince 2011 kasační stížnost, v níž nad rámec již uplatněné argumentace uvedl námitku, že matce jeho matky svědčilo domovské právo předcházející institutu trvalého pobytu, přičemž toto domovské právo lze podle něj chápat jako "poslední trvalý pobyt" ve smyslu §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 25. dubna 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 tak, že ji zamítl, a potvrdil tak závěry soudu prvního stupně. Námitkou stran existence domovského práva stěžovatelovy babičky se kasační soud nezabýval, protože ji shledal nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 soudního řádu správního.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel v pořadí první ústavní stížností, která byla před Ústavním soudem vedena pod spisovou značkou I. ÚS 2486/13. Nálezem ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 Ústavní soud konstatoval, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny, a citovaný rozsudek proto zrušil. K porušení uvedeného základního práva došlo podle Ústavního soudu tím, že se kasační soud opomněl vypořádat s právní námitkou stěžovatele stran tvrzeného domovského práva babičky stěžovatele, čímž nedostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí, tj. nevypořádal se se všemi relevantními námitkami. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že za této situace nemohl posoudit, zda stěžovatel měl v době rozhodování správních orgánů "státní občanství" ve smyslu článku 12 Ústavy a zda byl případně státního občanství "zbaven" ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy. Námitku stran svévolného výkladu pojmu "rodiče" v §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR a časového období v §17 odst. 2 zákona o občanství ČSR Ústavní soud označil za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud následně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. ledna 2015 č. j. 7 As 33/2012-87 tak, že kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věta druhá soudního řádu správního zamítl. Tento rozsudek je napaden nyní projednávanou v pořadí druhou ústavní stížností. Napadena jsou rovněž shora uvedená rozhodnutí správních orgánů a rozhodnutí Městského soudu v Praze.
III.
Nynější, v pořadí druhou ústavní stížností stěžovatel namítá, že kasační soud nerespektoval právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13, neboť nenaplnil pokyn Ústavního soudu vypořádat se s argumentem stran domovského práva jeho babičky, a dopustil se tak porušení instanční závaznosti v konkrétní věci. Kasační soud měl podle stěžovatele posoudit, zda domovské právo nahrazuje materiálně požadavek trvalého pobytu před odchodem do zahraničí ve smyslu §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR. Stěžovatel má za to, že kasační soud se s uvedenou otázkou vypořádal pouze formalisticky, pokud konstatoval, že v případě babičky stěžovatele vůbec nedošlo k odchodu do zahraničí.
Podle stěžovatele navíc kasační soud pochybil, jestliže nerespektoval princip materiálního posouzení státoobčanského svazku, který do řízení vnesl Ústavní soud shora citovaným nálezem. Stěžovatel má za to, že kasační soud měl přihlédnout k tomu, že jeho babička sice nabyla státní občanství sňatkem, ale šlo o ryze formální a fakticky neexistující státní občanství (tedy podle stěžovatele materiální neobčanství), které nemělo být překážkou k uznání občanství jiné osoby. Pokud by orgány veřejné moci babičku stěžovatele takto posuzovaly, nabyla by matka stěžovatele státní občanství podle §17 odst. 2 zákona o občanství ČSR, a o českém občanství stěžovatele by tak nebylo pochyb.
Základní práva stěžovatele měla být dále porušena tím, že kasační soud nesprávně posoudil otázku možnosti nabýt občanství jiným způsobem. Jak stěžovatel tvrdí, nemohl nabýt státní občanství prohlášením podle §6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, protože se ve skutečnosti nemohl vzdát svého původního chilského občanství, což doložil odkazem na právo uvedeného státu. Kasační soud však odmítl tento jeho argument vzít v potaz, když konstatoval, že by stěžovatel musel doložit skutečnou neochotu orgánů druhého státu jej ze státoobčanského svazku propustit. Podle stěžovatele se tak kasační soud opakovaně dopustil odepření spravedlnosti.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření Nejvyššího správního soudu. Vyjádření ostatních účastníků Ústavní soud nepožadoval, neboť tato již byla vyžadována v rámci předchozího řízení o ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 2486/13; argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci navíc směřuje převážně proti závěrům kasačního soudu.
Přípisem ze dne 12. května 2015 Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že se v napadeném rozhodnutí důsledně řídil závazným právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho zrušujícím nálezu sp. zn. I. ÚS 2486/13. Zdůraznil, že Ústavní soud v citovaném nálezu nedovodil, že by kasační soud byl povinen argumentaci stěžovatele stran domovského práva jeho babičky bez dalšího akceptovat, nýbrž pouze konstatoval jeho povinnost se s danou námitkou řádně vypořádat. Kasační soud má za to, že se s uvedenou argumentací vypořádal pečlivě a ve shodě s ústavními zásadami týkajícími se státního občanství. Jde-li o další námitku stěžovatele, kasační soud připouští, že na babičku stěžovatele lze sice nahlížet jako na "materiální cizinku", avšak má pochybnost o argumentaci stěžovatele, podle nějž má být faktická absence vztahu babičky stěžovatele k Československu a jeho české části důvodem k tomu, aby stěžovatel získal české státní občanství. K poslední námitce stěžovatele kasační soud opakuje, že stěžovatel vůbec netvrdil, že v rozhodné době o nabytí českého státního občanství usiloval, avšak nebyl úspěšný, neboť se nedokázal vyvázat ze státoobčanského svazku s Chilskou republikou.
Ústavní soud má za to, že vyjádření Nejvyššího správního soudu neobsahovalo nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly z předchozího řízení známy, a proto nepovažoval za potřebné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
V.
Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech (ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. V projednávaném případě Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal.
Jde-li o ústavní záruky, garantované článkem 12 odst. 2 Ústavy, Ústavní soud v citovaném nálezu ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 konstatoval, že státní občanství je pro účely uvedeného článku nutno vykládat materiálně. Podle takového výkladu jsou státními občany jednak osoby, které podle právních předpisů České republiky skutečně jsou jejími občany (skutečné státní občanství), ale při splnění dalších podmínek také osoby, které jsou za státního občana považovány, ačkoliv jím být nemusí (tzv. funkcionální státní občanství). Do kategorie tzv. skutečných občanů jsou řazeny nejen osoby, které jsou vedeny v evidenci obyvatel jako státní občané a které mají či v minulosti měly platné doklady o české státní příslušnosti, ale také osoby, kterým svědčí nějaký státoobčanský titul, ačkoliv jim nikdy v minulosti nebyl vystaven doklad o státní příslušnosti. Ústavní soud dovodil, že k nepřípustnému zbavení státního občanství ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy proto může za určitých okolností dojít i nevydáním osvědčení o státní příslušnosti. V případě stěžovatele by k porušení uvedeného článku došlo v případě, kdy by správní orgány odmítly vydat osvědčení o státní příslušnosti, přestože by stěžovateli svědčil určitý státoobčanský titul.
Stěžovatel své české státní občanství dovozoval od své matky, která měla získat státní občanství narozením, a to buď na základě §2 odst. 2 ve spojení s §17 odst. 2 zákona o občanství ČSR, anebo, alternativně, na základě domovského práva její matky (tj. babičky stěžovatele). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2486/13 Ústavní soud objasnil, z jakých důvodů shledal ústavně konformním postup obecných soudů stran výkladu pojmu "rodiče" v §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR a časového období v §17 odst. 2 zákona o občanství ČSR, avšak nemohl se obsahově vyjádřit ke druhé z uvedených námitek, neboť ve vztahu k ní obecné soudy neposkytly řádné odůvodnění ve smyslu práva na spravedlivý proces. V citovaném nálezu proto Ústavní soud vyjádřil pokyn, jímž kasační soud zavázal vypořádat se v následném řízení s touto námitkou.
Namítá-li stěžovatel, že kasační soud shora uvedený pokyn nesplnil, a dopustil se tak porušení instanční závaznosti v konkrétní věci, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožnil.
Otázkou kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud zabýval opakovaně, přičemž vždy konstruoval přísné požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu. Jak ve své judikatuře konstatoval, kasační závaznost může být (pochopitelně za nezměněného skutkového stavu) reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu (srov. nález ze dne 25. února 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 či ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05); v řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný (srov. nález ze dne 8. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1642/11). Uvedený právní názor je logickým vyjádřením samotného smyslu kasace v právním řádu (srov. nález ze dne 25. února 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98).
Ústavní soud má za to, že v nyní projednávané věci kasační soud dostál výše uvedeným požadavkům vyplývajícím ze článku 89 odst. 2 Ústavy. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2486/13 jednoznačně plyne povinnost Nejvyššího správního soudu přezkoumat v případech, kdy hrozí zásah do práva chráněného článkem 12 odst. 2 Ústavy, i nové právní námitky žalobce, které nebyly uplatněny v předchozím řízení, pokud tyto námitky mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před soudem prvního stupně. V projednávaném případě dal Ústavní soud kasačnímu soudu konkrétní závazný pokyn vypořádat se s námitkou stěžovatele stran domovského práva jeho babičky a zodpovědět, zda domovské právo lze v tomto případě chápat jako "poslední trvalý pobyt" ve smyslu §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR.
Kasační soud pokyn Ústavního soudu ve svém v pořadí druhém rozhodnutí naplnil, neboť se uvedenou námitkou zabýval a náležitě vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. V prvé řadě dal stěžovateli za pravdu, že jeho babička skutečně nabyla sňatkem domovské právo na území dnešní České republiky. Dále pak objasnil souvislost mezi trvalým pobytem a jemu předcházejícím institutem domovského práva, současně však konstatoval, že i kdyby přisvědčil stěžovateli, že tyto dva instituty lze zaměnit, neznamenalo by to, že stěžovatelova matka nabyla občanství Československé socialistické republiky podle §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR. K naplnění podmínky uvedené ve větě druhé citovaného ustanovení nemohlo podle kasačního soudu dojít, neboť babička stěžovatele nikdy nepobývala na československém území, a nemůže být proto naplněna podmínka posledního trvalého pobytu "před odchodem do ciziny" ve smyslu daného ustanovení. Z toho kasační soud dovodil, že matka stěžovatele nemohla nabýt republikové státní občanství narozením podle §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR, a ani stěžovatel od ní tedy nemůže odvíjet občanství svoje. Ústavní soud považuje odůvodnění kasačního soudu ve vztahu k uvedené námitce za dostatečné. Ústavně konformní je podle názoru Ústavního soudu také výklad §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR, který kasační soud přijal, neboť restriktivní způsob výkladu tohoto ustanovení podporuje i kasační nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 (viz bod 48 a násl.). Neshledal přitom ani, že by v jiném aspektu došlo v projednávaném případě ze strany kasačního soudu ke svévolné aplikaci podústavního práva.
Domnívá-li se stěžovatel, že kasační soud pochybil rovněž tím, že neaplikoval §17 odst. 2 zákona o občanství ČSR, na jehož základě měla jeho matka nabýt státního občanství, pokud by jeho babička byla soudy považována za tzv. "materiální cizinku", Ústavní soud nemohl tuto námitku považovat za relevantní. Jak Ústavní soud konstatoval v bodě 46 nálezu sp. zn. I. ÚS 2486/13, citované ustanovené je přechodným ustanovením a s ohledem na systematiku zákona se vztahuje toliko na děti narozené v zahraničí mezi 1. lednem 1969 a 7. květnem 1969, a nikoliv kdykoliv před 7. květnem 1969. V případě matky stěžovatele by tudíž nemohl být vůbec aplikován.
Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stran nesprávného posouzení otázky, zda stěžovatel mohl či nemohl nabýt státní občanství prohlášením podle §6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb. Kasační soud dostatečně objasnil, proč této námitce nepřisvědčil, když poukázal na to, že stěžovatel neprokázal ani netvrdil, že by byl v postupu podle citovaného ustanovení neúspěšný z důvodů obstrukcí na straně chilských orgánů. Kasační soud nadto dovodil, že samotná skutečnost, zda stěžovatel mohl nabýt státní občanství i způsobem podle §6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., není z hlediska posouzení správnosti interpretace ustanovení §2 odst. 2 zákona o občanství ČSR klíčová, nýbrž představuje pouze podpůrný argument použitý Ústavním soudem v předchozím kasačním nálezu. Ústavní soud se s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu ztotožňuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím kasačního soudu, a tudíž ani ostatními v petitu napadenými rozhodnutími, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 12 odst. 2 Ústavy. Jak již bylo uvedeno v nálezu sp. zn. I. ÚS 2486/13, článek 6 Úmluvy nebylo možno v projednávané věci aplikovat, neboť na řízení týkající se státního občanství tento článek nelze vztáhnout (viz bod 30 a 31).
Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu