ECLI:CZ:US:2016:3.US.1197.15.1
sp. zn. III. ÚS 1197/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. Š. právně zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. února 2015 č. j. 1 VZT 802/2010-421 a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. února 2014 č. j. 2 KZV 23/2010, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 36 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 3. února 2012 sp. zn. SV 23/2010 zahájil státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, úsek vyšetřování, podle §160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání obviněného V. Š. (dále jen "obviněný" nebo "stěžovatel") pro trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit na své nezletilé dceři jednáním popsaným ve výrocích tohoto usnesení.
Dne 27. srpna 2013 podal obviněný k Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky podnět k provedení kontroly skončené věci a podnět k provedení dohledu nad dozorem státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Na základě tohoto podnětu pak Vrchní státní zastupitelství v Praze provedlo v trestní věci vnitřní dohled a konstatovalo, že shora uvedené usnesení vyšetřujícího státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu I, jímž došlo k opětovnému zahájení trestního stíhání obviněného, je neodůvodněné a tedy nezákonné. Nezákonnost tohoto rozhodnutí nemůže být zhojena žádnými důkazy provedenými po jeho vydání, proto Vrchní státní zastupitelství v Praze vydalo pokyn, aby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze postupem podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušila toto usnesení jako nezákonné. Důvodem pro tento postup bylo stanovisko Vrchního státního zastupitelství v Praze, že výpovědi poškozené nezletilé ze dne 29. června 2010 a ze dne 5. března 2013 jsou procesně nepoužitelné a informace z nich získané se tedy nemohou stát podkladem pro zahájení trestního stíhání.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením ze dne 13. února 2014 sp. zn. 2 KZV 23/2010 podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušila usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 3. února 2012 sp. zn. SV 23/2010 jako nezákonné (výrok I.). Zároveň podle §159a odst. 1 trestního řádu věc podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit jednáním popsaným ve výrocích tohoto usnesení, odložila, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu (výrok II.).
Proti napadenému usnesení Městského státního zastupitelství v Praze podal obviněný stížnost, o které rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 2. února 2015 č. j. 1 VZT 802/2010-421 tak, že stížnost proti výroku I. napadeného usnesení zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustnou. Podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu dále zamítl stížnost obviněného proti výroku II. napadeného usnesení, neboť byla podána osobou neoprávněnou.
III.
Stěžovatel žádá o přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť se domnívá, že postupem státního zastupitelství došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení zásady presumpce neviny. Nesouhlasí přitom především s tím, jakým způsobem bylo po více jak čtyřech letech Městským státním zastupitelstvím v Praze ukončeno jeho trestní stíhání, které mělo vysoce negativní dopad na všechny stránky jeho života.
Městské státní zastupitelství v Praze postupovalo podle názoru stěžovatele nezákonně, když zrušilo usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel má za to, že ustanovení §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu umožňuje státnímu zastupitelství rušit pouze nezákonná nebo neodůvodněná usnesení policejního orgánu a nikoliv tímto institutem zrušit rozhodnutí nižšího státního zastupitelství, jak se tomu stalo v projednávaném případě. Z toho důvodu je podle stěžovatele nesprávné také rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze v části výroku I.
Stěžovatel je přesvědčen, že také výrok II. usnesení Městského státního zastupitelství v Praze odporuje trestnímu řádu, neboť odložení trestní věci podle §159a trestního řádu není po zahájení trestního stíhání možné. Proto ani rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ve výroku II. nemůže být odůvodněné.
Po orgánech činných v trestním řízení stěžovatel požaduje rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, které by jasně deklarovalo, že výsledky dokazování neprokázaly, že se skutek stal a tím by alespoň částečně umožnilo stěžovateli pracovat, vystupovat na veřejnosti jako nevinná osoba, ale hlavně se bez stigmatu domáhat svých práv ke své nezletilé dceři.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním ústavní stížnosti, jakož i obsahem napadených rozhodnutí, vyzval v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení k jejich vyjádření.
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. října 2015 popsalo řízení předcházející ústavní stížnosti a ztotožnilo se se svými předchozími závěry. Nic podle něj nenasvědčuje tomu, že by v uvedeném řízení nebylo postupováno v mezích zákona a ani základní práva stěžovatele v něm nebyla nijak dotčena.
Městské státní zastupitelství v Praze ve svém přípisu ze dne 27. října 2015 vyjádřilo názor, že státní zástupce konající vyšetřování je analogicky v postavení policejního orgánu a státní zástupce vykonávající v takové věci dozor pak má vůči němu možnost využít oprávnění podle §174 trestního řádu stejně jako by tato oprávnění uplatňoval vůči policejnímu orgánu. Ve vztahu k námitkám stěžovatele setrvalo na svých předchozích závěrech.
Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly známy z předchozího průběhu řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné je stěžovateli zasílat k eventuální replice.
V.
Na základě shora uvedených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace vyvolané porušením i jiných než procesních základních práv, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. usnesení ze dne 14. prosince 2000 sp. zn. I. ÚS 651/2000, usnesení ze dne 18. října 2012 sp. zn. II. ÚS 3876/12; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní stížností stěžovatel tvrdí, že k zásahu do jeho práv garantovaných článkem 36 a článkem 40 odst. 2 Listiny došlo zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání vedeného proti jeho osobě a následným odložením věci dle §159a trestního řádu. Jádro argumentace stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ustanovení §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, který umožňuje dozorovému státnímu zástupci rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí policejního orgánu, který však podle názoru stěžovatele nepřiznává obdobnou pravomoc vyššímu státnímu zastupitelství vůči státnímu zastupitelství nižšímu. Ústavní soud se s touto stěžovatelovou argumentací neztotožnil.
Jak plyne ze spisového materiálu, předmětné trestní řízení bylo od počátku vedeno příslušným státním zastupitelstvím podle §161 odst. 4 trestního řádu, neboť obviněný byl v době zahájení trestního řízení příslušníkem Vojenského zpravodajství ČR. V době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. února 2012 bylo státním zastupitelstvím příslušným pro vyšetřování Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dle §10 odst. 2 zákona č. 23/1994 Sb., jednacího řádu státního zastupitelství). V souladu s §161 odst. 4 trestního řádu vyšetřující státní zastupitelství postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících postup policejního orgánu konajícího vyšetřování. Dozorovým státním zástupcem je v takovém případě dle §175 odst. 2 trestního řádu státní zástupce nejbližšího vyššího státního zastupitelství; v projednávané věci jím byl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Pokud za této situace státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze aplikoval §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu a rozhodl o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo vydáno Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 jako vyšetřujícím státním zastupitelstvím, nelze v tomto postupu shledat žádné vady dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní soud nepovažuje výklad §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, který přijalo dozorové státní zastupitelství a podle kterého je dozorový státní zástupce oprávněn na základě tohoto ustanovení zrušit usnesení o zahájení trestního stíhání vyšetřujícího státního zástupce, za svévolný či jinak vybočující z rámce ústavnosti. Nelze totiž pominout, že uvedený postup orgány činné v trestním řízení v prvé řadě přijaly k ochraně zájmů stěžovatele poté, co Vrchní státní zastupitelství v Praze na základě provedeného vnitřního dohledu shledalo, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné z důvodu procesního pochybení při výslechu poškozené nezletilé. Rozhodnutím o zrušení trestního stíhání tak Městské státní zastupitelství působilo k ochraně práv stěžovatele, nikoli k jejich újmě. Z pohledu Ústavního soudu nelze nic vytknout ani rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze v části, v němž rozhodlo o nepřípustnosti stížnosti proti výroku I. usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, neboť toto rozhodnutí pouze reflektovalo zákonnou úpravu přípustnosti stížnosti proti usnesení podle §141 odst. 2 trestního řádu.
Jde-li o druhou námitku, podle níž Městské státní zastupitelství v Praze pochybilo, když předmětnou trestní věc odložilo podle §159a odst. 1 trestního řádu, ani v tomto ohledu nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Stěžovatel tuto námitku nikterak nekonkretizuje, nýbrž ji opírá pouze o názor, že trestní stíhání bylo zahájeno a postup podle §159a trestního řádu tedy z jeho pohledu není možný. V tomto smyslu nezbývá než zopakovat, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo rozhodnutím dozorového státního zastupitelství jako nezákonné zrušeno, což Ústavní soud shora aproboval. Rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu není samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv obviněného, neboť má naopak za cíl ukončit vedení trestního řízení v případě, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Z povahy věci je možnost stížnosti proti odložení věci dána pouze poškozenému (§159a odst. 7 trestního řádu), a ani Vrchní státní zastupitelství v Praze proto nijak nepochybilo, když co do výroku II. napadeného usnesení stížnost stěžovatele odmítlo jako podanou osobou neoprávněnou.
Ústavní princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) svědčí každé osobě, jejíž vina nebyla vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu. Z hlediska tohoto principu má nedokázaná vina týž význam jako dokázaná nevina. Usnesení státního zástupce nebo policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst.1 tr. řádu neporušuje princip presumpce neviny.
Závěrem lze pouze zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení jednaly tak, aby zajistily ochranu práv stěžovatele, když činily kroky k ukončení trestního řízení proti němu vedenému. Nelze jakkoliv dovodit, že by jejich postup byl rozporný se zásadou presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny, neboť jejich jednání naopak směřovalo k tomu, aby nebylo dále prodlužováno trestní řízení, které bylo podle jejich názoru vedeno nezákonně a které by tak mohlo nepřípustně poškozovat zájmy stěžovatele. Postupem státního zastupitelství nebylo porušeno ani základní právo na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že orgány veřejné moci v projednávaném případě nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu Ústavního soudu