ECLI:CZ:US:2016:3.US.1206.16.1
sp. zn. III. ÚS 1206/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Slížka, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 344/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 774/2014-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 23. 4. 2016, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že dovolací důvody, podřaditelné pod ustanovení §241a o. s. ř., představovaly námitky konkrétního porušení základních lidských práv a svobod rozhodnutím, resp. postupem Vrchního soudu v Praze, a proto Nejvyšší soud neměl dovolání odmítnout, ale měl je věcně projednat.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 49 Cm 682/2009, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že k návrhu žalobce Georga Scheuera Krajský soud v Praze vydal dne 20. 10. 2009 směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 682/2009-12, kterým zavázal žalovaného stěžovatele povinností zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 64 241 Kč. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých tvrdil, že směnečný dluh zaplatil. Rozsudkem ze dne 8. 1. 2013 č. j. 49 Cm 682/2009-91 Krajský soud v Praze po provedeném dokazování ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, neboť zjistil, že stěžovatel vystavil ve prospěch žalobce směnky dvě, přičemž neprokázal, že by platba 300 000 Kč souvisela se směnkou, kterou žalobce v předmětném řízení uplatnil. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j. 5 Cmo 279/2013-171 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; k námitce stěžovatele o podepsání směnky v omylu uvedl, že k ní nemohlo být přihlíženo, neboť byla uplatněna pozdě. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ze spisu Krajského soudu v Praze je zřejmé, že stěžovatel až do skončení prvního jednání konaného k projednání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu setrval na tvrzení o vystavení pouze jedné směnky a zaplacení směnečné sumy (č. l. 27-29). Výhradu o vystavení (podepsání) sporné směnky ve prospěch žalobce omylem, podstrčením při podepisování jiných listin, uplatnil až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 96-98). Přestože Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na svoji rozhodovací praxi, podle které "za odůvodněné a včasné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu a současně na jakých skutkových okolnostech žalovaný zakládá svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu", a zároveň "se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách nemůže být po uplynutí lhůty k jejich podání uplatněna jiná obrana, než ta, která byla uvedena v námitkách", stěžovatel otázku včasnosti uplatněných námitek v dovolání zcela pominul.
Ustanovení §237 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně dovolatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. Nic takového v dovolání stěžovatel netvrdil.
Závěr Vrchního soudu v Praze, že soud prvního stupně nemohl při rozhodování o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti přihlížet k námitkám uplatněných po lhůtě, je závěrem, který koresponduje řádně zjištěnému skutkovému stavu. Ve vztahu k výhradám stěžovatele směřujících do procesu dokazování, zejména neprovedení jím navržených důkazů, Ústavní soud připomíná, že o porušení pravidel spravedlivého procesu jde tehdy, pokud obecný soud důkazním návrhům nevyhoví, aniž by dostatečným způsobem vyložil, z jakých důvodů tak učinil. K tomu však v projednávané věci nedošlo, a proto Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání mimo jiné též pro uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., respektoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu