ECLI:CZ:US:2016:3.US.1238.16.1
sp. zn. III. ÚS 1238/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. Danielem Balounem, advokátem, sídlem Václavská 12, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 6 Tdo 77/2016-33, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2015 č. j. 9 To 268/2015-713 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. července 2015 č. j. 3 T 85/2013-667, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Klatovech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní při přiložených, vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 7. 2015 č. j. 3 T 85/2013-667 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, když se této trestné činnosti dopustil - souhrnně řečeno - tím, že si od fyzických osob pod záminkou nákupu motorových vozidel, jiného zboží pro vlastní obchodní činnost nebo za účelem úhrady vlastních dluhů půjčoval částky v řádech desetitisíců až statisíců korun (anebo fyzické osoby žádal, aby si u finančních institucí nebankovního typu půjčovali místo něj finanční prostředky), ač věděl, že vzhledem ke své dlouhodobě nepříznivé finanční situaci (zadluženost, řada exekucí, žádný stálý příjem) nebude moci dostát svému závazku a zapůjčené finanční prostředky vrátit. Za to byl okresním soudem odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o vině, ve výroku o uloženém trestu i ve výroku o náhradě škody a ve vztahu k některým skutkům věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a částečně znovu sám rozhodl tak, že jednání stěžovatele kvalifikoval vůči zbývajícím skutkům jako pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku, za což stěžovatele odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu uložil zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel podle Nejvyššího soudu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje v podstatě jedinou námitku, když dovozuje, že neměl být stíhán vazebně, neboť vzetí do vazby mělo fatální následky na možnost jeho obhajoby. Stěžovateli totiž bylo kladeno za vinu podvodné jednání s tím, že neměl prostředky na vrácení půjček. Ovšem za situace, když soud důkazy k prokázání majetku stěžovatele ze zahraničí odmítl provést, vystavil stěžovatele důkazní nouzi, neboť ten byl nedůvodným vzetím do vazby zbaven jakékoliv možnosti, aby si tyto zásadní důkazy ze zahraničí obstaral sám. Naopak důkazy, které stěžovatel k dispozici měl, a které podle jeho názoru svědčily o jeho dostatečné schopnosti vrátit finanční prostředky, soud neuznal, a to právě s odkazem, že se netýkají předmětného období, kdy byla trestná činnost páchána.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je proto přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Za tohoto stavu věci není Ústavní soud oprávněn zasahovat do sféry vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
10. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti - vztaženo k jeho argumentaci - přehlíží základní skutečnost, a sice že je to soud, kdo rozhodne, který důkaz provede a který nikoliv, což musí řádně odůvodnit. Dokazování v hlavním líčení navíc není limitováno tím, co strana obžaloby nebo kdokoliv jiný soudu fakticky předloží, byť na podporu svých stanovisek mohou strany důkazy nejen navrhovat, ale také provádět. I v této fázi trestního řízení se ovšem uplatní zásada materiální pravdy, a s ní spojená zásada vyhledávací. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti ale uvádí toliko jediný důkaz, který kvůli vazebnímu stíhání údajně nebyl proveden; stěžovatel konkrétně chtěl prokázat existenci svého účtu u italské banky a tím i schopnost splácet jím vypůjčené prostředky. Tu ovšem Ústavní soud při pečlivém studiu ústavní stížností napadených rozhodnutí nepřehlédl, že již nalézací soud se k tomuto důkazu vyjadřuje na straně 13 svého rozhodnutí, když konstatuje, že existence tohoto účtu nespadá do období, kdy stěžovatel vytýkanou trestnou činnost páchal. Proto je existence tohoto účtu pro posouzení viny stěžovatele v právě projednávané věci nerozhodná.
12. Za této situace Ústavní soud těžko může vyslyšet tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv, neboť stěžovatel kromě obecné teze o důkazní nouzi vyvolané vazebním stíháním, v ústavní stížnosti prakticky nic dalšího neuvádí. Naopak i podle Ústavního soudu, u těch skutků, z jejichž spáchání byl stěžovatel doposud uznán vinným, lze spravedlivě uzavřít, že stěžovatel půjčené finanční prostředky nepoužil k účelu, jenž věřitelům deklaroval a tyto prostředky - kromě několika občasných splátek - jim také nevrátil. Jeho situace byla dokonce taková, že neměl ani na zaplacení telefonních hovorů. O dlouhodobě nepříznivé finanční situaci stěžovatele - kterou měly jím osobně opatřené důkazy vyvracet (aniž by je ovšem alespoň v ústavní stížnosti konkretizoval) - tak ani Ústavní soud nemá pochybnosti.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli ústavním pořádkem garantovaná, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu