ECLI:CZ:US:2016:3.US.1244.16.1
sp. zn. III. ÚS 1244/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti Luboše Valáška, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015 č. j. 6 Cmo 316/2014-282 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2014 č. j. 61 Cm 33/2012-233, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a za účasti J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozsudků, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; současně mělo být těmito rozhodnutími dle názoru stěžovatele porušeno rovněž ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 521 583,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku koupě nákladního vozu s padělanými (posléze stěžovateli policií odebranými) doklady. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud (jak zjistil Ústavní soud z úřední činnosti) usnesením ze dne 10. února 2016 sp. zn. 32 Cdo 4021/2015 jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obecných soudů, že v daném případě měl nejprve uplatnit vadu zboží postupem dle ustanovení §436 obchodního zákoníku, následně od smlouvy odstoupit, a až poté případně uplatňovat nárok na náhradu škody. Dle stěžovatele však takový postup nebyl v daném případě možný, neboť v rozhodnou dobu byl vedlejší účastník ve výkonu trestu odnětí svobody; to však obecné soudy odmítly jakkoli zohlednit. Stejně tak se obecné soudy zcela nedůvodně nezabývaly otázkou stěžovatelových znehodnocených investic. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že soudy dovozovaná existence ústní dohody o předání padělaných dokladů nebyla v řízení prokázána a v této souvislosti namítá, že soudy první i druhé instance postupovaly při interpretaci inkriminované kupní smlouvy nepřípustně formalisticky, tedy v rozporu s ustanovením §2 odst. 3 občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Z hlediska posouzení včasnosti ústavní stížnosti, již - implicite - odvíjí stěžovatel od doručení nenapadeného usnesení Nejvyššího soudu, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění).
6. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4021/2015 je však zřejmé, že důvodem odmítnutí stěžovatelova dovolání nebylo uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž skutečnost, že stěžovatel v tomto mimořádném opravném prostředku neuvedl žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání, jejž by bylo možné podřadit pod jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, respektive "neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena".
7. Závěrům dovolacího soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec neoponuje, čemuž ostatně koresponduje i skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu - přestože by případně měl - ústavní stížností (resp. jejím petitem) ani nenapadá.
8. V předchozích dvou bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky právě do posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto jako nepřípustné zjevně z důvodů nezávisejících na úvaze Nejvyššího soudu, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání; o tom rozhoduje soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
10. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady podání, spočívající v nepřiložení kopie předmětného usnesení dovolacího soudu, a to proto, že toto rozhodnutí je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj