ECLI:CZ:US:2016:3.US.1253.15.1
sp. zn. III. ÚS 1253/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti G. V., zastoupené JUDr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem Ostrava, Hrušovská 2678/20, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2015 č. j. 13 Co 583/2014-191 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. května 2014 č. j. 14 Nc 585/2013-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. dubna 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 30. května 2014 č. j. 14 Nc 585/2013-146 bylo na návrh stěžovatelky rozhodnuto, že se její nezletilá dcera (v době vydání rozhodnutí jí bylo 6 let) svěřuje do její péče (výrok I). Jejímu otci byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilé částku 2 700 Kč měsíčně, a to s účinností od 20. října 2013, jakož i povinnost splatit dlužné výživné ve výši 8 415 Kč za dobu od 20. října 2013 do 31. května 2014 (výroky II až IV). Dále bylo stanoveno, kdy a za jakých podmínek bude probíhat styk nezletilé s otcem (výrok V až VII) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky VIII a IX).
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné namítala, že otci nezletilé měla být správně stanovena povinnost, aby na výživném platil 3 500 Kč měsíčně. Ten ve vyjádření k odvolání s takovýmto zvýšením nesouhlasil, a s poukazem na pokles jeho příjmů a těžkosti při hledání zaměstnání s ohledem na své pouze základní vzdělání naopak navrhl jeho snížení.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 23. ledna 2015 č. j. 13 Co 583/2014-191 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V až VIII (výrok I). Ve výrocích II až IV jej změnil tak, že s účinností od 20. října 2013 je otec povinen platit výživné pro nezletilou v částce 1 700 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2014 v částce 2 000 Kč měsíčně. Za období od 20. října 2013 do 31. ledna 2015 otci dlužné výživné nestanovil (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení jak před soudem prvního stupně, tak odvolacího řízení (výroky III a IV).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž mimo jiné vyplývá, že rodiče spolu nežijí a nevedou společnou domácnost od 20. října 2013, kdy se otec nezletilé odstěhoval ze společného bydliště. Matka bydlí s nezletilou a svou druhou již zletilou dcerou v bytě o velikosti 3+KK, kde náklady na bydlení činí 1 636 Kč měsíčně za platby SIPO a 3 761 Kč za zálohy na vodu; dále splácí půjčky v aktuální výši přibližně 5 610 Kč. Její příjem ze zaměstnání činí 22 412 Kč, jiný příjem nemá. Otec nezletilé jí po rozchodu přispěl na výživu dcery částkami 1 500 Kč (v měsíci říjnu 2013) a 530 Kč (v měsíci listopadu 2013), poté výživné nehradil. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. března 2014 č. j. 14 Nc 585/2013-67 byl zavázán platit stěžovatelce na výživu nezletilé částku 3 000 Kč měsíčně, za únor a březen 2014 zaplatil po 1 500 Kč a za květen 2014 částku 3 000 Kč. Otec nezletilé žije s přítelkyní ve služební garsoniéře, jejíž nájem činí měsíčně 3 500 Kč. Jeho průměrný měsíční příjem činil 12 097 Kč (v době od 11. července 2012 do 30. září 2013), 16 363 Kč (v době od října do prosince 2013), 14 577 Kč (za únor 2014), 13 878 Kč (za březen 2014) a 14 762 Kč (za duben 2014).
6. Dále měl odvolací soud za prokázané, že matka měla od ledna do listopadu 2014 průměrný čistý měsíční příjem 21 013 Kč, zatímco otec za posledních dvanáct měsíců do listopadu 2014 čistý měsíční příjem 13 407 Kč. Účastnickou výpovědí otce dále zjistil, že k poklesu jeho příjmu došlo proto, že se odvíjí od obratu prodejny, jakož i z důvodu změny majitele. Z penzijního připojištění mu byla v roce 2013 vyplacena částka 30 000 Kč. Od února 2015 má zajištěno nové bydlení se svou partnerkou. S ohledem na zjištěný příjem otce shledal odvolací soud za přiměřené všem kritériím hmotného práva výživné pro nezletilou v částce 1 700 Kč měsíčně a od 1. září 2014, kdy se její odůvodněné potřeby zvýšily v souvislosti se zahájením povinné školní docházky, v částce 2 000 Kč měsíčně. Nejedná se o zvýšení nadstandardní a nezletilá by jistě spotřebovala výživné ve vyšší částce, nicméně nutno akcentovat, že rozsah vyživovací povinnosti otce je limitován jeho příjmem a životní úroveň dítěte musí být odrazem životní úrovně rodiče, a to i když je nižší, jako je tomu v tomto případě. Podle odvolacího soudu přitom nelze bez dalšího přijmout ani argumentaci matky, že by si otec mohl najít jiné zaměstnání, v němž by dosahoval příjmu podstatně vyššího. S ohledem na dosažený stupeň vzdělání by se jednalo o požadavek přinejmenším problematický, ne-li vůbec nereálný. Matka se tak bude muset spokojit s výživným v uvedené výši, které koneckonců koresponduje i s rozmezím doporučeným Ministerstvem spravedlnosti pro děti ve věku nezletilé. Současně bylo podle odvolacího soudu třeba přihlédnout k nadstandardnímu rozsahu styku otce s nezletilou, během kterého bude péči o ni zajišťovat také finančně.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně určení výše výživného, které jí je povinen na výživu nezletilé platit její otec. Napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýká jednostranný přístup a tendenční posuzování provedených důkazů, o čemž svědčí již konstatování z jeho odůvodnění, že se "bude muset spokojit s výživným v uvedené výši", jakoby toto výživné požadovala pro sebe, a nikoliv pro nezletilou. Odvolací soud posuzoval veškerá tvrzení účastníků ve prospěch otce a naopak nijak nehodnotil skutečnosti, že poté, co dobrovolně opustil společnou domácnost, výživné na dceru nehradil, a začal tak činit až na základě stěžovatelkou podaného návrhu na předběžné opatření. O snížení výživného oproti částce 3 000 Kč, jejíž hrazení bylo nařízeno předběžným opatřením, rozhodly soudy navzdory tomu, že jako opodstatněný (z hlediska požadavků nezletilé) uznaly i nárok vyšší.
8. Napadený rozsudek odvolacího soudu trpí podle stěžovatelky přílišným formalismem, neboť ze všech kritérií pro stanovení výživného hodnotí v podstatě jen příjem otce nezletilé, zatímco ostatní ignoruje. K pochybení mělo navíc dojít již při zjišťování tohoto příjmu, když není zřejmé, od čeho závisí jeho výše, resp. jaký význam měl v tomto směru zmiňovaný obrat prodejny a změna jejího majitele. Odvolací soud měl nepřípustně vyjít jen z účastnické výpovědi otce, která by z hlediska dokazování měla představovat až "poslední možnost". Jinak pro ověření této skutečnosti žádné jiné důkazy neprovedl, a to přestože právě výše příjmu byla pro určení výživného stěžejní. Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolací soud zcela nedostatečně zkoumal faktické majetkové poměry na straně otce nezletilé, např. že je vlastníkem motocyklu nebo že obdržel platbu z penzijního připojištění, jakož i to, zda činí vše pro dosažení případného vyššího příjmu. Za této situace má obavu, že i kdyby opětovně navrhla zvýšení výživného, obecné soudy zase zohlední jen aktuální výši jeho příjmu. Právní nejistotu ohledně výše výživného vyvolává i přihlédnutí k doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti, u níž není zřejmé, v jaké míře z ní mají obecné soudy vycházet. Postupem soudů obou stupňů mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na ochranu rodiny a rodičovství podle čl. 32 Listiny, jakož i práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Vlastní posouzení
9. Ústavní stížnost je přípustná (kromě části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, o kterém nebylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodováno), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodly o stanovení výše výživného na základě provedeného dokazování, v rámci svého posouzení zohlednily odůvodněné potřeby nezletilé, jakož i zjištěné schopnosti, možnosti a majetkové poměry vedlejšího účastníka a míru, v jaké osobně pečuje o nezletilou, a své závěry náležitým způsobem odůvodnily. Jakkoliv lze připustit, že odvolací soud mohl na některých místech formulovat své závěry vhodněji, tato skutečnost nemění nic na tom, že v napadených rozhodnutích - pokud jde o aplikaci §913 odst. 1 a 2 a §915 odst. 1 občanského zákoníku - nelze spatřovat svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné identifikovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její argumentace má nepochybně relevanci ve vztahu k rozhodování o stanovení výše výživného ze strany obecných soudů, samotná nicméně nezpochybňuje jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska. Ve zbytku postačí odkázat na obsah napadených rozhodnutí. V případě změny poměrů může navrhovatelka samozřejmě kdykoliv podat návrh, aby obecné soudy s ohledem na tuto změnu nově stanovily výši výživného.
13. Pokud jde o zbylé části napadených rozhodnutí, ve vztahu k nim stěžovatelka žádnou argumentaci neuplatnila, pročež se jimi Ústavní soud dále nezabýval. V případě výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla nezletilá svěřena do péče matky, nebyla splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti spočívající ve vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části byla proto ústavní stížnost nepřípustná. I kdyby však přípustná byla, její důvodnost by byla vyloučena s ohledem na to, že tímto výrokem bylo návrhu stěžovatelky vyhověno.
14. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu