ECLI:CZ:US:2016:3.US.1270.14.1
sp. zn. III. ÚS 1270/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Simony Bačinové, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ - Kolínová, Rožnovský a Partneři, v. o. s. se sídlem Pardubická 298, 500 04 Hradec Králové 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2014 č. j. 21Cdo 4329/2013-302, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2013 č. j. 20 Co 181/2013-271 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 11 C 53/2007-217 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. prosince 2012 č. j. 11 C 53/2007-222, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně ") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Hradci Králové ve věci žalobců: a) Martina Víška, b) Michala Víška, c) Romana Strnada a d) Simony Bačinové, dříve Hozové proti žalované Miroslavě Šaňkové o určení, že žalovaná není závětní dědičkou po zůstaviteli Aleši Hozovi, zemřelém dne 2. 4. 2006, rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Zůstavitel ve své závěti sepsané formou notářského zápisu notářkou JUDr. Olgou Medunovou pod sp. zn. NZ 98/2006 ustanovil dědičkou svoji družku Miroslavu Šaňkovou a dále žalobkyni d) Simonu Bačinovou jako jednu ze svých dcer. Právní předchůdkyni žalobců a), b) a c), Eriku Víškovou jako svoji další dceru, zůstavitel závětní dědičkou neustanovil, přesto má tato postavení neopomenutelného dědice a je účastnicí dědického řízení k předmětné žalobě. Nalézací soud konstatoval, že po spojení obou podaných žalob jsou účastníci řízení v postavení nerozlučných společníků na straně žalující. Podstatou námitek žalujících bylo tvrzení, že závěť pořízená v bytě žalované byla úkonem, k jehož provedení zůstavitel nebyl pro svoji duševní poruchu způsobilý (poruchou měl trpět v důsledku dlouhodobě vážného zdravotního stavu způsobeného onkologickým onemocněním). Protože v průběhu řízení právní předchůdkyně žalobců a), b) a c) Erika Víšková zemřela, v řízení bylo dále pokračováno s jejími dědici. Znalecký posudek však námitky žalobců vyvrátil, neboť konstatoval, že ke dni 3. 2. 2006 byl zůstavitel plně orientován a jeho vědomí bylo jasné.
Nalézací soud shledal spornou závěť jako formálně i materiálně platný právní úkon a zůstavitele v době pořízení závěti způsobilým k jejímu pořízení. S tímto odůvodněním soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek nalézacího soudu pouze ve výrocích pod body II a III o nákladech řízení (výrok I), jinak rozsudek potvrdil (výrok II).
O dovolání žalobkyně d) proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením ze dne 17. ledna 2014 č. j. 21Cdo 4329/2013-302, přičemž k výkladu §65 odst. 1 notářského řádu odkázal na svoji judikaturu, např. na rozsudek ze dne 27. 4. 20111 sp. zn. 21 Cdo 2120/2009).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení před obecnými soudy byla předmětem sporu mezi účastníky platnost závěti zůstavitele (ve smyslu ustanovení §476d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, v níž při pořízení závěti dne 22. 3. 2006 formou notářského zápisu byla podle názoru stěžovatelky nutná přítomnost dvou svědků a v této souvislosti byla sporná též otázka interpretace a aplikace ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský řád").
Stěžovatelka namítá, že nelze souhlasit s takovým výkladem ustanovení §65 odst. 1 notářského řádu, jaký ve věci zaujal Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí a se závěrem, že podmínky tohoto ustanovení byly v projednávaném případě splněny, jestliže oba svědkové byli přítomni pouze u přečtení závěti notářkou a nebyli přítomni u samotného projevu vůle zůstavitele o tom, co má být pojato do závěti a u sepisu závěti, a u vyjádření souhlasu zůstavitele s jejím obsahem a při jejím podpisu.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek předložených stěžovatelkou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutím obecných soudů, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
V projednávané věci, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, je těžištěm námitek údajně nesprávná interpretace a aplikace ustanovení §65 odst. 1 notářského řádu.
Podle názoru Ústavního soudu však v projednávané věci stěžovatelka zpochybňuje nejen výklad citovaného ustanovení notářského řádu, nýbrž též skutková zjištění, která stěžovatelka interpretuje odlišně od obecných soudů. V tomto směru se tak dostává do polemiky se skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícím právním závěrem. Přezkoumávat interpretaci podústavních právních norem a skutková zjištění učiněná obecnými soudy, však nespadá do kompetence Ústavního soudu.
Důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by interpretace a aplikace právních norem obecnými soudy vykazovala znaky svévole nebo pokud by skutková zjištění byla extrémně vadná. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel dokazování či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily.
V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu