ECLI:CZ:US:2016:3.US.1271.16.1
sp. zn. III. ÚS 1271/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2015 č. j. 12 To 171/2015-114, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2016, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), kterým byla podle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako opožděná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 5 T 98/2011, jímž bylo rozhodnuto, že podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, stěžovatel vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 5 T 98/2011, a od nějž bylo podmíněně upuštěno usnesením okresního soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 5 T 98/2011.
2. Stěžovatel nepovažuje za správné, že lhůta k podání stížnosti mu byla počítána ode dne vyhlášení usnesení okresního soudu, a nikoli až od jeho doručení. Nepopírá, že toto vyhlášení proběhlo řádně a za jeho přítomnosti, a že tento způsob počítání lhůty odpovídá textu §137 trestního řádu. Namítá však, že takováto právní úprava je v právním řádu neobvyklá, kdy většinou lhůty k podání opravných prostředků počínají běžet až doručením rozhodnutí. Tato neobvyklost ji činí méně předvídatelnou. Zároveň stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud ve své judikatuře (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05, III. ÚS 389/09) již vyslovil, že pokud obviněnému, respektive jeho obhájci, bylo nutno doručit opis usnesení soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nemůže založit účinky oznámení a lhůta k podání stížnosti počala běžet až od doručení opisu. Stěžovatel připouští, že zmiňovaná judikatura se týká především rozhodování příslušných soudů o opravném prostředku, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nicméně je toho názoru, že obdobné závěry by měly být vztaženy i na jeho právní věc.
3. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl stranou řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Dle §137 trestního řádu platí: "(1) Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. (...)
(4) Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí."
7. V projednávané věci došlo, jak sám stěžovatel připouští, k oznámení prvostupňového rozhodnutí jeho vyhlášením na veřejném zasedání. Tomuto vyhlášení byl stěžovatel přítomen. Požadavkům trestněprocesní úpravy tak bylo učiněno zadost, neboť pokud došlo k řádnému vyhlášení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, není doručení opisu usnesení vyžadováno.
8. Na věci ničeho nemění ani stěžovatelem zmiňovaná judikatura Ústavního soudu. V případě nálezů sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05, III. ÚS 389/09 (a obdobně i sp. zn. II. ÚS 225/13) totiž soudy pominuly pravidlo v §137 odst. 4 trestního řádu a vycházely z proběhlého vyhlášení usnesení, ačkoliv šlo o rozhodnutí o opravném prostředku, které je třeba vždy v opise doručit.
9. V nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 se tak kupříkladu uvádí, že "ustanovení §137 odst. 1 věta druhá tr. ř. určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud stěžovateli bylo nutno ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení (...), pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení". Obsah této judikatury nepodporuje opodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti, nýbrž spíše naopak z ní a contrario vyplývá, že Ústavní soud možnost oznamování usnesení formou vyhlášení (bez doručení opisu) v případech, kdy nejde o usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o opravném prostředku, akceptuje.
10. Usnesení okresního soudu ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 5 T 98/2011 není usnesením o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 trestního řádu, a proto nelze zmiňovanou judikaturu a požadavky v ní konstatované ve věci uplatňovat (srov. i odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1623/10, I. ÚS 463/10, II. ÚS 3442/10, I. ÚS 413/12 či II. ÚS 3003/14).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu