ECLI:CZ:US:2016:3.US.1388.16.1
sp. zn. III. ÚS 1388/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Maglii, zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem, sídlem Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2016 č. j. 7 Co 2333/2015-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je vyvozováno z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2015 č. j. 18 C 288/2013-149, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Anně Bláhové na určení neúčinnosti darovacích smluv.
3. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; to platí (s účinností od 1. 1. 2013) i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost tedy lze, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. V souzené věci byl stěžovatel v napadeném rozsudku poučen o možnosti podání dovolání (za "podmínek stanovených v §237" občanského soudního řádu), které také z hlediska řízení o této ústavní stížnosti představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Na jeho "vyčerpání" je třeba s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat [viz usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], ledaže by byla splněna některá z podmínek k přijetí (jinak nepřípustné) ústavní stížnosti, zakotvená v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Z hlediska posledně uvedeného ustanovení stěžovatel v ústavní stížnosti nic neuvedl, a ani Ústavní soud jinak neshledal důvod takového postupu. Z veřejně dostupné databáze (http://infosoud.justice.cz) navíc plyne, že dovolání proti napadenému rozsudku (zřejmě) stěžovatelem podáno bylo, a to dne 2. 5. 2016. Teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání by se případně otevřela cesta k podání ústavní stížnosti v zákonem stanovené lhůtě, neboť i v případě vadného poučení o dovolání by byla stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnost zachována [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2013 (N 149/70 SbNU 383)].
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu