ECLI:CZ:US:2016:3.US.1443.16.1
sp. zn. III. ÚS 1443/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Aleny Kukaňové a 2. Jiřího Kukaně, obou zastoupených Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2016 č. j. 7 As 231/2015-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich základních práv, konkrétně vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelé požádali Městský úřad Týnec nad Sázavou o vydání územního rozhodnutí o umístění
stavby - branky (vrat) na jejich pozemku p. č. A1 v k. ú. Čakovice u Řehenic. Žádost stěžovatelů byla zamítnuta z důvodu rozporu s územně plánovací dokumentací. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelů potvrdil Krajský úřad Středočeského kraje jako odvolací správní orgán.
3. Žalobu stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 21. 8. 2015 č. j. 46 A 110/2013-44. V odůvodnění uvedl, že nutnou podmínkou pro vydání územního rozhodnutí je soulad zamýšlené stavby s územním plánem. V projednávané věci měl za nepochybné, že stavba, kterou stěžovatelé zamýšlejí, není v souladu s územním plánem, jelikož není komunikací ani jinou stavbou dopravní infrastruktury, které jediné jsou přípustným využitím stavebního pozemku. Stavba, která má zamezit vstupu třetích osob na pozemek, stavbou dopravní infrastruktury bezpochyby není a spadá tak mezi nepřípustná využití podle územního plánu. Správní orgány nemají v územním řízení možnost zpochybňovat platný územní plán, nýbrž mají povinnost se jím řídit. Nesoulad zamýšlené stavby s územním plánem tak nelze v řízení o umístění stavby nijak překlenout.
4. Tyto závěry následně potvrdil Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatelů. V odůvodnění poukázal na nespornost skutečnosti, že pozemek stěžovatelů, na kterém má být umístěna stavba, je v územním plánu města Týnec nad Sázavou veden jako plocha dopravní
infrastruktury - silnice a místní komunikace, pro kterou jsou jako nepřípustná využití uvedeny všechny stavby a činnosti nesouvisející se zabezpečením dopravy. Ztotožnil se se závěrem, že vrata či branku nelze považovat za stavbu dopravní infrastruktury, umístění této stavby by bylo v rozporu s účelem využití pozemku. K námitce stěžovatelů, že regulace provedená územním plánem je regulací nepřiměřenou, a proto byly správní orgány i krajský soud povinny tuto regulaci neaplikovat, Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že zákonnost územního plánu města Týnec nad Sázavou již byla posouzena Nejvyšším správním soudem v zamítavém rozsudku ze dne 8. 2. 2012 č. j. 6 Ao 7/2011-74.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že správní soudy daly přednost takovému výkladu právních norem a územního plánu, které vedly k nespravedlivému řešení konkrétní věci. V ústavní stížnosti podrobně popisují aktuální využití pozemku v jejich vlastnictví, jde o zahradu, nikoli pozemní komunikaci. Popisují, jakým způsobem je zajištěn přístup na tento pozemek pro některé třetí osoby (oprávnění z věcného břemene). Stavbu (branku, vrata) měli v úmyslu na tomto pozemku postavit za účelem předcházení vzniku škod nedůvodným a nadměrným provozem ze strany osob, které oprávněním ke vstupu na pozemek nedisponují. Poukazují na to, že předmětný pozemek není veřejně přístupnou účelovou komunikací, což podrobně rozvádějí s odkazy na zákonnou právní úpravu a judikaturu.
6. Stěžovatelé uvádějí, že nikdy nesouhlasili s tím, aby byl předmětný pozemek využíván jako veřejná komunikace. Z toho důvodu se mimo jiné domáhali i zrušení příslušné části územního plánu města Týnec nad Sázavou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 6 Ao 7/2011, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1558/12). Přestože nebyli úspěšní, za svým nesouhlasem si stojí. Poukazují na to, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2013 č. j. 11 A 14/2013-133 určil, že na předmětných pozemcích se veřejná účelová komunikace nenachází.
7. Stěžovatelé zastávají názor, že umístění branky na předmětném pozemku je stavbou pro dopravní obsluhu a specificky pro zklidnění dopravy. Její umístění není v rozporu s nepřípustným využitím definovaným územním plánem, protože nejde o stavbu, která se zabezpečením dopravy nesouvisí; pod pojmem "zabezpečení dopravy" je totiž nutné rozumět i její regulaci. Domnívají se proto, že ani jazykový výklad územního plánu nesvědčí proti jejich návrhu. Stěžovatelé namítají, že výkladem a aplikací územního plánu v konkrétním případě došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného vlastnického práva nad rámec určený územním plánem, nad míru nezbytnou k zajištění účelu daného územním plánem a v rozporu s požadavkem na spravedlivé řešení věci; jejich vlastnické právo bylo bezúčelně omezeno. Mají za to, že jimi navrhovaná stavba umožní jak dopravu na pozemku pro oprávněné z věcného břemene, tak ochranu vlastnického práva stěžovatelů, přičemž jejím umístěním by nebylo bráněno budoucímu naplnění územního plánu.
8. K zásahu do práva na spravedlivý proces pak dle stěžovatelů došlo jednak tím, že Nejvyšší správní soud posoudil předloženou věc v rozporu s kogentní normou, když ze stavebního zákona a územního plánu nevyplývá zákaz umístit v daném území navrhovanou stavbu, a jednak tím, že Nejvyšší správní soud při posouzení věci využil interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
12. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (N 59/36 SbNU 631; 211/2005 Sb., toto a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), "...vlastnické právo není absolutním a ničím neomezeným právním panstvím nad věcí, nýbrž má plnit a současně též plní i jiné funkce. ...Právo na ochranu majetku nebrání právu státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravil užívání majetku v souladu s obecným zájmem." Na ústavní úrovni jsou připuštěna omezení tohoto práva, a to z důvodu ochrany práv druhých, resp. chráněných obecných zájmů či z důvodu ochrany veřejného zájmu (čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny). Zásah do vlastnického práva stěžovatelů má v daném případě spočívat v tom, že jim byla znemožněna výstavba (brány či vrat) na pozemku v jejich vlastnictví, jehož využití dle platného územního plánu je vymezeno jako plocha dopravní infrastruktury - silnice a místní komunikace.
13. Předně, pokud stěžovatelé zpochybňují posouzení jimi plánované stavby ze strany Nejvyššího správního soudu (potažmo orgánů veřejné moci rozhodujících v této věci) jako stavby, jež není v souladu s přípustným využitím jejich pozemku, Ústavní soud neshledává v takovém výkladu znaky protiústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky odůvodnil, proč nelze zamýšlenou stavbu (bránu, vrata) považovat za stavbu související se zabezpečením dopravy. Ostatně sami stěžovatelé vymezili účel stavby, jímž má být mj. zamezení přístupu třetím osobám na předmětný pozemek. Lze pak jistě aprobovat úvahu Nejvyššího správního soudu, že zabezpečením dopravy nelze rozumět její znemožnění. Vzhledem k závěru, že zamýšlená stavba se příčí využití pozemku, jež je stanoveno platným územním plánem dané obce, zákonný postup správních orgánů rozhodujících o žádosti stěžovatelů byl předvídatelný, když v územním řízení nelze povolit záměr, který by byl v rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací [§90 písm. a) ve spojení s §92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Územní plán města Týnec nad Sázavou, který byl pro posouzení žádosti stěžovatelů stěžejním podkladem, přitom byl (jak rovněž stěžovatelé připomínají) podroben soudnímu přezkumu, a to právě v části týkající se předmětného pozemku (stran tvrzeného nepřiměřeného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky), včetně přezkumu ústavnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 6 Ao 7/2011, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1558/12).
14. Jakkoli předmětem řízení v této věci není přezkum územně plánovací dokumentace, která stanoví využití pozemku stěžovatelů, je zjevné, že stěžovatelé se s tímto stavem dosud nesmířili, což nachází svůj odraz právě v předmětném územním řízení, jež na územně plánovací dokumentaci navazuje a vychází z ní. Pokud však územní plán jakožto základní rozvojová koncepce dané obce při řešení využití konkrétní plochy (pozemku stěžovatelů) upřednostnil veřejný zájem na dalším rozvojem obce před zájmem vlastníků předmětného pozemku, což nebylo zpochybněno, požadavek stěžovatelů na výstavbu, která se platnému uspořádání vztahů v území příčí (bez ohledu na aktuální využívání tohoto pozemku), nelze považovat za oprávněný. Ústavnost zákonného požadavku na soulad zamýšlené výstavby s platnou územně plánovací dokumentací přitom stěžovatelé nezpochybňují, ostatně v obecné rovině je tento požadavek legitimní a logický. Ústavní soud proto konstatuje, že námitce nepřiměřenosti zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nelze přisvědčit, neboť napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykročil z mezí ústavnosti.
15. Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud posoudil předloženou věc v rozporu se stavebním zákonem a územním plánem. V napadeném rozsudku vyšel Nejvyšší správní soud z relevantních ustanovení stavebního zákona; z nich vyplývá závaznost územního plánu pro rozhodovací činnost v územním řízení. Nebylo-li možné stěžovateli navrhovanou stavbu považovat za záměr odpovídající územním plánem stanovenému využití předmětné plochy (pozemku), nepovolení tohoto záměru zcela odpovídá zákonným požadavkům.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu