ECLI:CZ:US:2016:3.US.1469.14.1
sp. zn. III. ÚS 1469/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Václava Bulanta, zastoupeného JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 53, 360 01 Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. února 2014 č. j. 19 C 16/2014-61 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Řízení ve věci návrhu na zrušení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, se zastavuje.
Odůvodnění:
I.
Ve formálně bezchybné ústavní stížnosti stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni - České kanceláři pojistitelů (dále jen "žalobkyně") částku 2 870,- Kč pro údajné porušení čl. 4 odst.1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" a čl. 95 odst. Ústavy České republiky.
Stěžovatel namítá, že dosavadní judikatura se nezabývala "legitimností uplatňovaných nároků, zejména pokud jde o nemotorová vozidla". Pojistné smlouvy jsou uzavírány za předem daných podmínek, které vylučují podmínky smlouvy změnit či vyloučit. Je prý nepřípustné, aby právo na peněžní plnění z takto založeného smluvního vztahu vymáhal jiný, než původní věřitel, což prý zakládá možnosti obchodování s přiznanými náklady soudního řízení. Jde o tzv. formulářové žaloby, které při vymáhání i tzv. bagatelních pohledávek generují zisk v podobě přiznaných nákladů řízení.
V souvislosti s návrhem na zrušení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž "zákon o pojištění odpovědnosti") stěžovatel tvrdí, že právě zrušením citovaného ustanovení by došlo k nápravě zásahu do jím označených základních práv. Okresní soud prý napadené ustanovení zákona nesprávně vyložil, což vedlo k vydání "nezákonného rozhodnutí". Označený soud dále údajně porušil procesní práva stěžovatele, jestliže neprovedl jím navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení, že přípojný vozík nebyl v rozhodné době provozován.
Stěžovatel dále zpochybňuje možnost provozovat nemotorové vozidlo, pokud není současně v provozu vozidlo motorové, což podle jeho názoru vylučuje možnost v takovém případě nemotorové vozidlo uvést do chodu na pozemních komunikacích. Výklad citovaného ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti, který ohledně nemotorového vozidla okresní soud provedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je tak podle názoru stěžovatele značně extenzivní, neboť tímto způsobem prý soud rozhodl "nad rámec zákonných ustanovení" a jeho rozhodnutí je také z tohoto důvodu protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Okresní soud přitom nevzal v úvahu tvrzení stěžovatele, že bez motorového vozidla s tažným zařízením nemohl s přípojným vozíkem manipulovat a nemohl tedy být ani provozován na pozemních komunikacích.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozsudku, Okresní soud v Karlových Varech o žalobě žalobkyně rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno, přičemž žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní stížnost je po zvážení námitek z hlediska tvrzeného porušení základních práv označených stěžovatelem zjevně neopodstatněná.
Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v řízení o tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O takové extrémní situace by šlo např. tehdy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že okresní soud nesprávně interpretoval ve věci aplikované ustanovení §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti. Podle názoru stěžovatele je nelogické, aby byl sankcionován za nezaplacení zákonného příspěvku nepojištěného vozidla za situace, v níž motorové vozidlo s tažným zařízením nebylo schopné provozu pro poruchu, nacházelo se v autoservisu a tím nemohlo docházet ke zprovoznění přípojného vozidla na pozemních komunikacích s nejvyšší přípustnou hmotností do 3 500 kg, a to za období od 2. 12. 2010 do 1. 3. 2011.
Taková námitka však neobstojí. Tato úvaha by byla relevantní pouze za situace, v níž by bylo nepochybně prokázáno (ať již z objektivního hlediska či hlediska subjektivního), že přípojné vozidlo RZ X, VION 3/9-1970 bylo schopné provozu na pozemních komunikacích pouze a výhradně s tažným motorovým vozidlem ve vlastnictví stěžovatele, což však prokázáno nebylo.
Závěrem je třeba připomenout, že zákonem č. 354/2014 Sb. ze dne 18. 12. 2014 bylo s účinností od 15. 1. 2015 předmětné ústavní stížností napadené ustanovení §24c zákona o pojištění odpovědnosti, které zakládalo právo České kanceláře pojistitelů na úhradu příspěvku za dobu, kdy bylo vozidlo provozováno bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti, zrušeno (viz čl. I bod 2 zákona č. 354/2014 Sb.).
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Řízení o návrhu na zrušení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů; bylo zastaveno podle ustanovení §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu