ECLI:CZ:US:2016:3.US.1496.15.1
sp. zn. III. ÚS 1496/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Městský úřad Sokolov, sídlem Sokolov, Rokycanova 1929, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 4. 2015 č. j. 28 EXE 6875/2014-30 a proti příkazu JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, k úhradě nákladů exekuce ze dne 19. 12. 2014 č. j. 099 EX 9160/14-13, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Sokolově a JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2015, Městský úřad Sokolov (dále též jen "oprávněný" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadenými rozhodnutími, vydanými v exekuční věci oprávněného proti povinnému Romanu Roupcovi, o 35 000 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele "v citovaném rozsahu", a tato rozhodnutí zrušil.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného exekučního spisu Exekutorského úřadu Praha 1 sp. zn. 099 EX 9160/14 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 25. 6. 2009 rozhodnutím č. j. PO-179/4086/2009/MOOM, jež nabylo právní moci téhož dne, Městský úřad Sokolov, právní odbor, oddělení dopravních přestupků, shledal Romana Roupce (dále též jen "povinný") vinným řízením motorového vozidla bez platné technické kontroly a bez příslušné skupiny řidičského oprávnění, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bodu č. 1 a §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o přestupcích"), za což mu uložil pokutu ve výši 25 000 Kč, splatnou do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
Dne 5. 11. 2009 rozhodnutím č. j. PO-153/3025/2009/MISI, jež nabylo právní moci téhož dne, Městský úřad Sokolov, právní odbor, oddělení dopravních přestupků, shledal Romana Roupce vinným řízením motorového vozidla v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou ještě byl pod jeho vlivem, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, za což mu uložil pokutu ve výši 10 000 Kč splatnou do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
Městský úřad Sokolov, zastoupený advokátem JUDr. Václavem Krondlem, podal Exekutorskému úřadu Praha 1 exekuční návrh ze dne 17. 10. 2014, neboť povinný do dne podání tohoto návrhu dobrovolně nesplnil ani část povinnosti uložené mu výše uvedenými pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími ze dne 25. 6. 2009 č. j. PO 179/4086/2009/MOOM a ze dne 5. 11. 2009 č. j. PO-153/3025/2009/MISI.
Dne 19. 12. 2014 příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 9160/14-13 JUDr. Ivo Luhan, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1 (dále jen "soudní exekutor") rozhodl o nákladech oprávněného tak, že jejich výši určil částkou 484 Kč.
Dne 14. 4. 2015 usnesením č. j. 28 EXE 6875/2014-30 Okresní soud v Sokolově (dále jen "exekuční soud") námitky oprávněného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora ze dne 19. 12. 2014 č. j. 099 EX 9160/14-13 zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícího rovnost všech účastníků řízení, a na ustanovení §18 odst. 1 a §270 odst. 3 o. s. ř. Porušení rovnosti účastníků řízení spatřoval v aplikaci ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, dle něhož "Ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů." Podle stěžovatele konkrétně mu přiznaná částka nákladů exekuce "neodpovídá ani zákonnému principu o náhradě všech účelně vynaložených nákladů." Ve věci aplikované ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu považuje za rozporné s čl. 37 odst. 3 Listiny a též s ustanovením §18 odst. 1 a §270 odst. 3 o. s. ř., které by mělo být zrušeno jako protiústavní.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soud po posouzení podmínek řízení dospěl k závěru, že byla-li ústavní stížnost podána Městským úřadem Sokolov, jde o návrh podaný "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Vycházel přitom ze své judikatury v podobných věcech, představované zejména usneseními ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1143/15 a ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15, která jsou stěžovateli jako účastníku řízení nepochybně známa, a od nichž neshledal důvod se odchýlit.
Ústavní soud tudíž jen znovu opakuje, že ze samotného označení navrhovatele ještě nelze vyvozovat závěr o absenci aktivní legitimace. Pokud by bylo ze všech okolností zřejmé, že jde o ústavní stížnost města, Ústavní soud by formalisticky nelpěl na jeho přesném označení. V dané věci však nejde toliko o nesprávné označení navrhovatele. Rozhodující pro závěr o nedostatku aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je, že v řízení vedoucím k vydání výše již zmíněných správních rozhodnutí ze dne 25. 6. 2009 č. j. PO-179/4086/2009/MOOM a ze dne 5. 11. 2009 č. j. PO 153/3025/2009/MISI, byl Městský úřad Sokolov vůči povinnému, po kterém následně vymáhal pokuty za přestupek, ve vrchnostenském postavení.
Podle ustanovení §147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obec rovněž vybírá a vymáhá pokuty; výnos pokut uložených obcí je přitom příjmem obce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak [srov. též §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů]. Projednávání přestupků, stejně jako vybírání a vymáhání pokut, je výkonem přenesené působnosti obce, k němuž je podle §109 odst. 3 písm. b) obecního zřízení - s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce - příslušný obecní úřad. Právě obecní úřad byl zároveň oprávněn tento exekuční titul buď uplatnit u exekučního správního orgánu [§105 odst. 1 písm. a) správního řádu], nebo požádat soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce [§105 odst. 2 správního řádu].
Je zřejmé, že obec, resp. její obecní úřad, vystupuje při vymáhání jí uložených pokut jako orgán veřejné moci, pročež na ni v těchto právních vztazích nelze nahlížet jako na nositele základních práv a svobod. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení obecního úřadu jako oprávněného v exekučním řízení, které bylo zahájeno na jeho návrh právě za účelem vymožení pohledávky mající zcela nepochybně veřejnoprávní charakter, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů oprávněného. Tím je v jeho případě ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení [srov. mutatis mutandis stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), jehož závěry je třeba vztáhnout i na fyzické a právnické osoby (včetně obcí), které v řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, vystupovaly jako orgán veřejné moci].
S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §14b odst. advokátního tarifu, postrádající - kromě tvrzení o jeho rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanoveními §18 odst. 1 a §270 o. s. ř. - jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu