ECLI:CZ:US:2016:3.US.1512.16.1
sp. zn. III. ÚS 1512/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Dudkové, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 21 Cdo 2064/2015-157, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 23 Co 446/2014-133 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. května 2014 č. j. 7 C 322/2013-95, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Mateřské školy Ohaře, sídlem Ohaře 119, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a že byl porušen i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně se domáhala, aby Ústavní soud uložil vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit jí náklady řízení.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele ke dni 2. 8. 2013 je neplatné, přičemž stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Okresní soud vyšel z toho, že výkon práce stěžovatelky na místě ředitelky skončil ke dni 31. 7. 2013 přímo ze zákona [čl. II bod 5 zákona č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)] a že vedlejší účastnice prokázala, že ke dni skončení funkčního období stěžovatelky neměla žádné volné pracovní místo, neboť jediná dvě pracovní místa pedagogů již byla obsazena, a proto shledal předmětnou výpověď platným právním úkonem.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu shora označeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení §243d písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 zamítl a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy argumentovala, že nebyla řádně odvolána z funkce ředitelky mateřské školy, přičemž vyjádřila nesouhlas s jejich závěrem, že s ohledem na ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. její funkce skončila ex lege, a žádného odvolání podle §73a zákoníku práce nebylo třeba. Dále stěžovatelka uvedla, že po sporném skončení funkce jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce, aniž by jí byl nabídnut alespoň tzv. zkrácený úvazek. Obecné soudy pak neřešily otázku povinnosti nabídnout jinou odpovídající pracovní pozici, resp. mylně vyvodily, že taková neexistovala, a tudíž nemusela být nabízena. V této souvislosti odmítla jejich závěr, že nelze z rozpočtu na 2,27 pedagogů vycházet, poukazujíc na to, že vedlejší účastnice měla v rozhodné době pouze dva pedagogy v pracovním poměru a třetího na zkrácený úvazek musela v minulosti opakovaně nabírat. Dále stěžovatelka obecným soudům vytkla, že nehleděly na její námitku, že výpověď je neurčitá, neboť v ní bylo v podstatě jen přepsáno ustanovení zákoníku práce a nebylo jasné, proti jakému pracovnímu poměru výpověď míří, to za situace, kdy počínaje dnem 1. 7. 2013 existoval další pracovní poměr. Ten pak podle stěžovatelky nebyl v rozporu s dobrými mravy, jak obecné soudy uzavřely.
6. Stěžovatelka měla také za to, že došlo k porušení principu právní jistoty, resp. zákazu retroaktivity, neboť do funkce byla jmenována za určitých, jasně formulovaných podmínek podle zákoníku práce, načež novelizací jiného zákona došlo k dodatečné změně těchto podmínek, a to způsobem, který zásadně ovlivňuje právní vztahy založené před účinností této novely, a tudíž podle stěžovatelky ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. není v souladu s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu pak nemohlo být přistoupeno k aplikaci §73a odst. 2 zákoníku práce, a výpověď proto nemůže být platným právním úkonem.
7. Stěžovatelka rovněž namítla porušení principu rovnosti účastníků, kterého se měl dopustit Nejvyšší soud tím, že v totožné věci, řešené rozsudkem ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3145/2014, zaujal "naprosto odlišný závazný právní názor", a to, že ustanovení §73a odst. 2 část první věty za středníkem zákoníku práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73a odst. 2 věty druhé a §52 písm. c) zákoníku práce, přičemž vedlejší účastnice jí žádnou takovou nabídku neučinila, ačkoliv pracovní pozice dostupná byla.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom ("typově") jde, plyne z judikatury Ústavního soudu.
11. Jádrem ústavní stížnosti je především stěžovatelčina polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterážto ovšem - s ohledem na výše uvedené principy - zásadně není s to (bez dalšího) opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Pokud jde o právní závěr, že výkon práce stěžovatelky jako ředitelky mateřské školy zanikl ze zákona, a tudíž nebylo jejího odvolání podle §73 zákoníku práce třeba, Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknout, což platí i přes stěžovatelčin argument, jenž vykazuje průnik do ústavněprávní roviny a dle kterého ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. je v rozporu s principem právní jistoty, protože vykazuje retroaktivní účinky. I s tímto argumentem se totiž už obecné soudy náležitě (tj. ústavně konformním způsobem) vypořádaly.
12. Staví-li stěžovatelka neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle §52 odst. 1 písm. c) ve spojení s §73a odst. 2 zákoníku práce na nesplnění tzv. nabídkové povinnosti z jeho strany, z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu plyne, že tento soud se otázkou dalšího zaměstnávání stěžovatelky zabýval, ovšem na základě provedeného dokazování shledal, že takovou možnost zaměstnavatel neměl; v této souvislosti se vypořádal i se stěžovatelčiným argumentem, že s ohledem na normativ 2,27 pedagogického pracovníka, a obsazenost jen dvou (celých) pracovních úvazků, jí mohl nabídnout alespoň tzv. zkrácený úvazek. Nemůže obstát ani stěžovatelčina námitka, že z důvodu nerespektování právního názoru vysloveného dříve v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3145/2014 došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť v obou věcech dovolací soud vyšel z toho, že tzv. nabídkovou povinnost musí zaměstnavatel plnit jen v takovém případě, že je nějaká pracovní pozice odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance k dispozici (viz např.: "[p]ro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci [...], zákon stanoví (srov. §73a odst. 2 větu druhou zák. práce), že "je dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce""), k čemuž dlužno podotknout, že obě věci se lišily jednak po skutkové stránce, jednak ve zmiňované věci soudy nižších stupňů vycházely z nesprávného právního názoru, přičemž jim bylo dovolacím soudem uloženo, jakými otázkami se mají v dalším řízení zabývat.
13. Jde-li o soulad právního úkonu s dobrými mravy, zde konkrétně pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2013, kterou stěžovatelka uzavřela "sama se sebou", posouzení této otázky je principiálně věcí úvahy obecných soudů, přičemž ani v tomto ohledu Ústavní soud nezjistil, že by příslušné závěry okresního a krajského soudu bylo možné označit za "extrémní", a tudíž potenciálně neslučitelné s právem na spravedlivý proces (naopak se s nimi Ústavní soud plně ztotožňuje). V ústavní stížnosti stěžovatelka také tvrdila, že výpověď ze dne 2. 8. 2013, doručená dne 19. 8. 2013, je neplatná pro neurčitost, neboť není zřejmé, jakého pracovního poměru se týkala, protože existoval "další pracovní poměr", založený smlouvou ze dne 1. 7. 2013. Ovšem vzhledem ke zjištění okresního soudu, že o této pracovní smlouvě informovala stěžovatelka zaměstnavatele až dne 23. 8. 2013, nelze - už jen z tohoto důvodu - dané námitce přisvědčit.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nebylo možné rozhodnout o uložení povinnosti vedlejší účastnici, aby stěžovatelce nahradila náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu