ECLI:CZ:US:2016:3.US.1554.15.1
sp. zn. III. ÚS 1554/15
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem Magistrát hl. m. Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Zvolánková s. r. o., se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 3293/2014-159, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-141, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2013, č. j. 19 C 4/2012-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 25. 5. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práv dle čl. 96, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice proti stěžovatelce o zaplacení 96 560,- Kč s příslušenstvím. Právní předchůdci vedlejší účastnice (rodiče) uzavřeli s právní předchůdkyní stěžovatelky (Československou socialistickou republikou) smlouvu o právu stavby dle §155 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, jejímž předmětem byly pozemky, na nichž se nachází nemovitost - rodinný dům, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. S účinností od 1. 9. 2002 pronajala stěžovatelka vedlejší účastnici předmětný pozemek, na základě čehož bylo uhrazeno nájemné za roky 2010 a 2011 v celkové výši 96 560,- Kč.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2013, č. j. 19 C 4/2012-80, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici 96 560,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví obce (stěžovatelky) na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Právo stavby se však netransformovalo na právo osobního užívání podle §872 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Jde o dva rozdílné právní instituty. S právem stavby je spojeno i právo užívání cizího pozemku. Dospěl tak k závěru, že s ohledem na existenci práva stavby v době, kdy byla uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem je užívání daného pozemku, je tato nájemní smlouva neplatnou dle §37 odst. 2 občanského zákoníku, neboť nelze uzavřít nájemní smlouvu, jejímž obsahem je užívání pozemku, který je již smluvně vázán k užívání na základě jiného právního titulu, tj. práva stavby. Proto bylo vedlejší účastnicí uhrazené nájemné za roky 2010 a 2011 (na základě nájemní smlouvy) kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení stěžovatelky a této bylo uloženo jeho vydání.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-141, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud má za to, že prvostupňový soud správně zjistil skutkový stav a učinil správné právní posouzení.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 3293/2014-159, bylo dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítnuto.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 3293/2014-159, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-141, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2013, č. j. 19 C 4/2012-80, podává stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy dostatečně nezohlednily, že nájemní smlouvu, jakož i její dodatek, vedlejší účastnice uzavřela dobrovolně, tedy nikoli v tísni a nikdy dříve se uzavřené smlouvy o zřízení práva stavby ze dne 15. 9. 1962 nedovolávala. Právo stavby nebylo zapsáno v pozemkové knize, ani později v evidenci nemovitostí. Smlouva o právu stavby byla uzavřena mezi právními předchůdci stěžovatelky a vedlejší účastnice, přičemž stěžovatelka se o její existenci dozvěděla až krátce před zahájením soudního řízení. Z toho je zřejmé, že jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice v době podpisu nájemní smlouvy uvedené právní jednání nečinili v tísni, nýbrž naopak jednali v dobré víře. Obecné soudy nepřihlédly k judikatuře zabývající se ochranou dobré víry - nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163).
III.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Po přezkoumání ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
12. Podstata stěžovatelčiných námitek spočívá zejména v tvrzení, že nájemní smlouva s vedlejší účastnicí byla uzavřena v dobré víře, jakož i v tom, že stěžovatelka zpochybňuje obecnými soudy posouzenou absolutní neplatnost této nájemní smlouvy.
13. Ústavní soud má za to, že převážná většina námitek, které stěžovatelka předkládá, byly v řízení před obecnými soudy dostatečným způsobem vypořádány. Stěžovatelka se tak domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, k čemuž není Ústavní soud oprávněn, neboť není v pozici dalšího odvolacího orgánu. Právní závěry učiněné obecnými soudy jsou logické, řádně odůvodněné a Ústavní soud v nich neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
14. Obecné soudy se dostatečně zabývaly otázkou absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 2. 2002. K tomuto závěru dospěly s odůvodněním, že nelze uzavřít nájemní smlouvu, jejímž obsahem je užívání pozemku, který je již smluvně vázán k užívání na základě jiného právního titulu, tj. práva stavby. Tímto právním titulem je smlouva o právu stavby ze dne 15. 9. 1962, jehož nedílnou součástí je i právo užívání cizího pozemku. Právo stavby s účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nezaniklo. Právo stavby zřízené občanovi k pozemku ve státním vlastnictví se účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, řídilo ustanoveními o právu osobního užívání pozemku, což však neznamenalo, že by se právo stavby transformovalo na právo osobního užívání dle §496 občanského zákoníku.
15. Ústavní soud považuje tyto závěry za ústavně konformní a nemá k nim z pohledu ústavněprávního přezkumu žádných výhrad. Pokud stěžovatel namítá, že žádný předpis nevylučoval, aby došlo k novaci smlouvy o právu stavby smlouvou nájemní, Ústavní soud uzavírá, že z rozhodnutí obecných soudů nelze dospět k závěru, že by novaci vylučovaly. Obecné soudy se možností kumulativní novace ve smyslu §516 občanského zákoníku, jíž by byla změněna výše platu za užívání pozemku, věnovaly, když dospěly k závěru, že v nájemní smlouvě není vůbec vyjádřena návaznost na smlouvu o právu stavby s tím, že by byl vyjádřen úmysl výši platu změnit a zvýšit jej, resp. není zřejmá ani vůle nahradit závazek práva stavby novým závazkem. Obecné soudy se tak vzájemným vztahem obou právních titulů (tedy vlivem nově uzavřené nájemní smlouvy na smlouvu o právu stavby) zabývaly, z čehož učinily potřebná skutková zjištění a následné právní závěry.
16. S ohledem na uvedené považuje Ústavní soud za nedůvodnou i námitku stěžovatelky, spočívající v tvrzení, že nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena v dobré víře. Tato skutečnost nemá žádný vliv na samotný výkon vlastnického práva stěžovatelky (v tomto ohledu je i odkaz na příslušný nález Ústavního soudu nepřípadný). Vlastnické právo stěžovatelky jako její základní lidské právo zjištěním neplatnosti nájemní smlouvy nebylo nijak dotčeno. Z principu autonomie vůle, jež je jedním z vůdčích principů soukromého práva, vyplývá oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno právo účastníka za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné.
17. Ústavní soud rovněž konstatuje, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly s námitkami absence zápisu do pozemkové knihy či pozemkového katastru.
18. Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí přesvědčivě, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu