ECLI:CZ:US:2016:3.US.1632.14.1
sp. zn. III. ÚS 1632/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti RNDr. Tomáše Fabiána CSc., zastoupeného JUDr. Evou Burkertovou, advokátkou se sídlem Kaplická 1037/12, 140 00 Praha 4 proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2014 č. j. 21 Cdo 808/2013-78, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012 č. j. 23 Co 355/2012-53 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. května 2012 č. j. 19 C 289/2011-32, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a za účasti Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, se sídlem Technická 1905/5, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantující svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby a čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces a "čl. 9 Úmluvy" (zřejmě čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení, poznámka Ústavního soudu).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 10. 2012 č. j. 23 Co 355/2012-53 zamítl žalobu žalobce proti žalované Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (dále jen "žalovaná nebo zaměstnavatel") o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, k níž došlo dopisem žalované ze dne 6. 6. 2011 a určení, že pracovní poměr žalobce u žalované dosud trvá.
Soud prvního stupně zjistil naplnění podmínek platnosti výpovědi podle §52 písm. g) zákoníku práce, neboť žalobce opakovaně porušil povinnosti vyplývající z pracovního poměru, z právních předpisů i pokynů nadřízeného a z pracovní smlouvy; byl dlouhodobě nepřítomen v zaměstnání bez náležité omluvy a důvodu. Žalobce byl žalovanou vyzván k nástupu do zaměstnání a k tomu mu byly vytvořeny pracovní podmínky podle původní pracovní smlouvy s druhem práce "vědecký pracovník V2". Pracovní náplň byla blíže vymezena jednostrannými příkazy zaměstnavatele, přičemž žalobce nesprávně zaměňoval sjednaný druh práce s pracovní náplní, kterou zákoník práce blíže nespecifikoval. V průběhu řízení nebyl prokázán objektivní důvod nepřítomnosti žalobce v zaměstnání od 23. 5. 2011.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, neboť dovoláním nebylo zpochybněno právní posouzení věci provedené odvolacím soudem; dovolání bylo postaveno toliko na nesouhlasu žalobce se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud v napadeném rozsudku ztotožnil.
III.
Stěžovatel označuje za porušení svých ústavně zaručených práv údajné neposkytnutí soudní ochrany "při domáhání se vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, v jehož důsledku bylo zkráceno právo stěžovatele na vědeckou práci a svobodu vědeckého bádání a byla omezena jeho tvůrčí vědecká práce".
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel uvádí, že byl zaměstnancem žalované na pozici "vědecký pracovník II". Podle tabulky "kvalifikační předpoklady a charakteristika činnosti" mělo jít o "tvůrčí odbornou a vědeckou činnost, publikační aktivita". Jeho vědecká činnost do doby soudního sporu spočívala v samostatném výzkumu a experimentálních pracích v laboratořích, zejména v Laboratoři rentgenové difrakce, ve vědecké práci ve spolupráci s pracovišti žalované a externími pracovníky. Popis této pracovní činnosti byl blíže specifikován v Pracovní náplni ze dne 9. 1. 2007, kde byla rovněž pracovní činnost konkretizována i jako "vědecká a pedagogická práce, spolupráce na projektech s pracovišti žalované". Podle pracovní smlouvy byl tak stěžovatel oprávněn vykonávat i vlastní tvůrčí vědeckou činnost.
Vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u žalované se stěžovatel domáhal již podruhé, přičemž v prvním případě byl se svou žalobou úspěšný (spor vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 182/2008). Žalovaná ho vyzvala k (opětovnému) nástupu do zaměstnání dne 11. 5. 2011, přičemž mu předložila novou pracovní náplň, která podle názoru stěžovatele neodpovídala druhu práce uvedené v pracovní smlouvě. V nové pracovní náplni bylo uvedeno, že stěžovatel bude svoji práci vykonávat v místnosti č. SA51. Uvedená místnost je však kanceláří bez odpovídajícího vědeckého vybavení; nejde o Laboratoř rentgenové difrakce, na kterou byl stěžovatel údajně přijat. Podle tvrzení stěžovatele v ní nelze provádět měření vzorků. Stěžovateli tak žalovaná nevytvořila pro jeho práci odpovídající pracovní podmínky, z této kanceláře nebyl přístup do databáze "chemical abstracts", z níž měly být prováděny rešerše.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel s novou pracovní náplní nesouhlasil a zdůraznil, že činností uvedenou v nové pracovní náplni se dosud nezabýval a po žalované požadoval, aby mu umožnila vykonávat práci uvedenou v původní pracovní náplni a v pracovní smlouvě a aby mu vytvořila odpovídající pracovní podmínky. Žalovaná údajně stěžovateli odpovídající pracovní podmínky nevytvořila a nepřidělila mu práci odpovídající druhu práce uvedené v pracovní smlouvě. Stěžovatel dne 23. 5. 2011 do práce již nenastoupil. Žalovaná dala stěžovateli po předchozím upozornění dne 6. 6. 2011 výpověď, která mu byla doručena dne 17. 6. 2011. Na předmětnou výpověď z pracovního poměru reagoval stěžovatel tím, že písemně trval na tom, aby ho žalovaná i nadále zaměstnávala podle pracovní smlouvy, přičemž se neplatnosti výpovědi domáhal soudní cestou.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obou ve věci rozhodujících obecných soudů, neboť ty uvedly, že určení druhu práce může být i široké a v rámci tohoto druhu práce může zaměstnavatel měnit pracovní náplň. Stěžovatel považuje tento právní názor za velmi extenzivní, neposkytující ochranu zaměstnanci a porušující jím označené články Listiny a Úmluvy. Podle názoru stěžovatele žalovaná tím, že mu neumožnila přístup do laboratoře a knihovny, mu fakticky znemožnila vykonávat vědeckou činnost. Obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k ustanovení §40 zákoníku práce, které umožňuje změnu pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jen na základě dohody.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neprovedly jím navržený důkaz - vyjádření rektora doc. Koubka ze dne 24. 6. 2009 č. j. 09/961/0180 jímž by bylo prokázáno, že stěžovatel byl přijat do Laboratoře rentgenové difrakce na místo "vědeckého pracovníka třídy II".
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima jsou prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci je těžištěm námitek stěžovatele nesouhlas s právním názorem soudů, že nová pracovní náplň v rámci sjednaného druhu práce uvedeného v pracovní smlouvě nepředstavuje změnu pracovní smlouvy v ujednání o druhu práce, na který byl zaměstnanec přijat, resp. že pracovní náplň je jen jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce (druhu práce) uvedené v pracovní smlouvě, přičemž pracovní náplň může zaměstnavatel na rozdíl od druhu práce, která je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, kdykoliv měnit (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2858/2007).
V souvislosti s námitkou o nesprávném právním názoru obou obecných soudů, resp. rovněž soudu dovolacího, která má podle tvrzení stěžovatele zakládat porušení jeho výše označených základních práv, lze připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám či právnímu názoru. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se úzké specializace konkrétních vědeckých pracovníků, jejichž výsledky dlouhodobé vědecké (pracovní) činnosti jsou natolik specifické, že jim fakticky znemožňují se v krátké době zcela přeorientovat na nově zadané pracovní úkoly, které nenavazují na výsledky dosavadní pracovní, resp. vědecké aktivity konkrétního vědeckého pracovníka. Obecné soudy dospěly k závěru, že zaměstnanec v případě, že je mu v souladu s druhem sjednané práce uvedené v pracovní smlouvě vymezena nová (jiná) pracovní náplň, než byla ta, kterou dosud vykonával, není oprávněn tuto práci odmítnout vykonávat a současně požadovat setrvání v dosud konané pracovní činnosti. Tím méně lze pak souhlasit s následným postupem stěžovatele, který se od 23. 5. 2011 bez omluvy a bez vysvětlení nedostavoval do zaměstnání, s nadřízenými pracovníky zaměstnavatelky nekomunikoval a nedostavil se rovněž k mimořádné lékařské prohlídce. Za závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [§52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce"] shledal soud prvního stupně v souladu s vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi žalované - neomluvenou dlouhodobou absenci v práci, nerespektování pokynů nadřízeného zaměstnance, neplnění zadaných úkolů. Právní názor tohoto soudu akceptoval jako správný a odpovídající platné judikatuře i soud odvolací a dovolací.
V těchto závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že odvolací soud nepřihlédl k námitce o neúplně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci soudem prvního stupně, neboť tento soud neprovedl všechny jím navržené důkazy - zejména vyjádření rektora doc. Ing. Josefa Koubka, CSc. k žalobě ze dne 24. 6. 2009 v němž se uvádí, že stěžovatel byl přijat do Laboratoře rentgenové difrakce na místo vědeckého pracovníka třídy II.
K této námitce opomenutých důkazů Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, že důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Ústavní soud vskutku musí dát stěžovateli za pravdu, že odvolací soud se s touto námitkou opomenutého důkazu nevypořádal zcela korektním způsobem. V odůvodnění svého rozhodnutí (str. 3 rozsudku) odvolací soud toliko zaznamenal, že žalobce tuto námitku opomenutého důkazu ve svém odvolání uplatnil, avšak dále odvolací soud opět toliko obecně konstatuje, že nalézací soud "provedl dokazování v dostatečném rozsahu". Takové obecné odůvodnění není dostatečné, neboť neuvádí konkrétní důvod pro neprovedení navrženého důkazu (např. zda navržený důkaz je irelevantní nebo nadbytečný).
V posuzovaném případě však v tomto nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Ústavní soud dostatečný důvod pro kasaci tohoto rozhodnutí. Ze všech okolností provedeného dokazování lze totiž vskutku seznat, že navrhovaný výslech doc. Koubka byl nadbytečný, protože jeho písemné vyjádření, založené ve spise, je pro rozhodnutí soudu dostatečné a věrohodné. Navíc okolnosti obsažené ve vyjádření doc. Koubka, jsou dostatečně prokázány i jinými provedenými důkazy.
Lze tak uzavřít, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost, podle ustanovení. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu