ECLI:CZ:US:2016:3.US.1640.16.1
sp. zn. III. ÚS 1640/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Musilové, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 100, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 22 Cdo 3509/2015-512 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. července 2014 č. j. 12 Co 1213/2013-464, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Miroslava Kompiše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, Ústavnímu soudu doručenou dne 20. května 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených usnesení obecných soudů se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. dubna 2012 č. j. 13 C 217/2008-273 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby stěžovatelce, jakož i dalšímu žalovanému, byla uložena povinnost společně a nerozdílně na vlastní náklady zbourat dům č. p. A. v obci B. a postavit na stejném pozemku dům nový a po dobu odstranění stavby do kolaudace nového domu zajistit vedlejšímu účastníkovi na vlastní náklady náhradní bydlení (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovatelce částku 284 520 Kč (výrok II.). Žalobou podanou u okresního soudu se vedlejší účastník domáhal nápravy protiprávního stavu, k němuž mělo dojít poškozením jeho domu č. p. A. v obci B. v souvislosti s výkopovými pracemi při pokládání telefonních kabelů. Tato však byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku a neunesení důkazního břemene, a tudíž přiznal okresní soud stěžovatelce plný úspěch ve věci a přiznal jí náhradu nákladů řízení ve smyslu §142 občanského soudního řádu. Při stanovení odměny advokáta vycházel z hodnoty předmětu řízení, který sám vedlejší účastník ocenil částkou 10 000 000 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") však k odvolání vedlejšího účastníka napadeným usnesením ze dne 8. 7. 2012 č. j. 12 Co 1213/2013-464 řízení o odvolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku okresního soudu, zastavil, jelikož vzal vedlejší účastník své odvolání v této části zpět, a ve vztahu k výroku II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že výše nákladů řízení, které má obdržet stěžovatelka, činí 5 203 Kč. Krajský soud napadené usnesení odůvodnil tak, že okresní soud sice správně přiznal stěžovatelce plný úspěch ve věci, avšak výši nákladů řízení nevyčíslil správně, neboť za základ pro stanovení odměny advokáta pokládal částku 10 000 000 Kč, avšak peněžité plnění se předmětem sporu nikdy nestalo a okresní soud o změně žaloby v tomto duchu nerozhodl. Předmětem sporu tak zůstal nárok vedlejšího účastníka na nepeněžité plnění, přičemž hodnota plnění nebyla nikdy okresním soudem objektivně stanovena. V době, kdy krajský soud o odvolání rozhodoval, byla Ústavním soudem vyslovena neústavnost vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, podle níž okresní soud postupoval. Krajský soud aplikoval na daný případ sazbu mimosmluvní odměny podle §9 odst. 1 a §7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
4. Stěžovatelka podala v této věci dovolání, které bylo Nejvyšším soudem dle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné, jelikož Nejvyšší soud usnesení krajského soudu shledal věcně správným a stěžovatelka ve svém dovolání dostatečně nespecifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, když blíže neoznačila konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, či rozhodnutí jiného soudu, od jehož závěrů se odvolací soud dle názoru stěžovatelky při stanovení tarifní hodnoty ve sporu o nepeněžité plnění, v němž absentuje ověřitelný údaj o ceně nemovitostí, odchýlil.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zejména to, že krajský soud postupoval chybně, když napadeným usnesením snížil stěžovatelce sumu, kterou měla jako náhradu nákladů řízení obdržet. Stěžovatelka vychází z toho, že vedlejší účastník opakovaně stanovil náhradu škody i v naturální podobě, a to ve výši 10 000 000 Kč, přičemž zároveň uvedl, že tato částka je nejméně potřebná ke zbourání a postavení nového domu. Sám vedlejší účastník tak předmět řízení ocenil penězi a nikdy nezpochybňoval, že se domáhá náhrady škody v této výši, což stěžovatelka dokládá listinnými důkazy přiloženými k ústavní stížnosti (zejména usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. června 2001 č. j. 21 C 170/2001-18, z něhož je dle stěžovatelky zřejmé, že vedlejší účastník byl v původním sporu o 10 000 000 Kč zastoupen právě stěžovatelkou, kdy po neúspěchu v této věci vedlejší účastník zažaloval o náhradu škody v téže výši samotnou stěžovatelku). Krajský soud však navzdory správnému rozhodnutí okresního soudu uvedl, že požadavky vedlejšího účastníka nesměřovaly k peněžitému plnění a aplikoval na daný případ ustanovení §9 odst. 1 a §7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle něhož sazba za jeden právní úkon činí pouhých 1 000 Kč. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který např. ve věcech o určení neplatnosti právního úkonu (kupní smlouvy) došel k závěru, že za situace, kdy předmět řízení není penězi ocenitelný jako náhrada škody požadovaná žalobcem, lze předmět řízení i v těchto případech penězi ocenit (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01, N 6/29 SbNU 41). Stěžovatelka ohledně této námitky uzavírá, že byla v daném sporu úspěšná a obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, spočívající ve spravedlivém přiznání náhrady nákladů řízení z předmětu věci penězi ocenitelného. Takové jednání obecných soudů považuje stěžovatelka za nepředvídatelnou interpretační libovůli.
6. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy jí neumožnily, jakožto účastnici řízení, vyjádřit se ke všem podáním vedlejšího účastníka, a to zejména v průběhu odvolacího řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzené nesprávné vyčíslení náhrady nákladů řízení vůči stěžovatelce krajským soudem, kdy krajský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení nevycházel z částky 10 000 000 Kč, nýbrž aplikoval na daný případ sazbu mimosmluvní odměny podle §9 odst. 1 a §7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ústavní soud v této souvislosti a v souladu se svou předchozí judikaturou konstatuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01, N 6/29 SbNU 41). Nicméně stěžovatelka ve své argumentaci zcela pomíjí, že předmětem sporu v řízení před okresním soudem byl po celou dobu řízení nárok na nepeněžité plnění, které mělo spočívat ve zbourání domu, postavení domu nového a v mezidobí zajištění náhradního bydlení pro vedlejšího účastníka. Je nutné zdůraznit, že okresní soud o změně předmětu sporu nikdy nerozhodl. Vedlejší účastník sice prokazatelně argumentoval částkou 10 000 000 Kč, která by dle jeho tvrzení byla minimálně potřebná pro pokrytí vzniklých nákladů, avšak je zřejmé, že okresní soud nikdy nevyvinul žádnou aktivitu v tom směru, že by zjišťoval, zda by daný nepeněžitý nárok skutečně sumě 10 000 000 Kč odpovídal. Objektivní stanovení hodnoty nárokovaného nepeněžitého plnění by bylo nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé a představovalo by pro okresní soud nepoměrné obtíže, čímž byla splněna podmínka pro aplikaci §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
11. Stěžovatelka dále argumentovala výše uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01, dle něhož za situace, kdy je předmět sporu ocenitelný penězi (věci movité a nemovité), nelze vycházet z tarifní hodnoty věci, což se dle tvrzení stěžovatelky stalo právě v jejím případě, kdy sám vedlejší účastník si předmět sporu fakticky ocenil na 10 000 000 Kč. Aplikace závěrů zmiňovaného nálezu na projednávanou ústavní stížnost však není možná, neboť skutkové okolnosti, na základě nichž Ústavní soud dříve rozhodl, nejsou srovnatelné se skutkovým stavem ve věci stěžovatelky. Předmětem sporu v nálezu sp. zn. I. ÚS 712/01 byl převod věcí movitých a nemovitých, jejichž hodnota byla uvedena v předmětných smlouvách. Ve věci stěžovatelky však bylo předmětem sporu nepeněžité plnění, přičemž stanovení hodnoty tohoto plnění by pro okresní soud představovalo nepoměrné obtíže, čímž je splněna podmínka aplikace §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Skutečnost, že vedlejší účastník si sám hodnotu sporu vyčíslil na 10 000 000 Kč, je z hlediska skutečné hodnoty sporu irelevantní, neboť je zjevné, že z jeho strany šlo o pouhý subjektivní odhad, a pokud by měla být stanovena skutečná hodnota plnění, bylo by pravděpodobně nutné ustanovit pro zodpovězení této otázky znalce.
12. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně nedodržení kontradiktornosti řízení, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla poprvé uplatněna až v řízení před Ústavním soudem, ačkoliv ji stěžovatelka mohla uplatnit již v řízení o dovolání, a tudíž je ústavní stížnost stěžovatelky v této části nepřípustná.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu