ECLI:CZ:US:2016:3.US.1666.14.1
sp. zn. III. ÚS 1666/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Vladimíra Ježe, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. ledna 2014 č. j. 40 Co 932/2013-431 a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 24. října 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-426, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) Naděždy Horákové a 2) Ivo Zábranského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") a navrhoval jejich zrušení.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že usnesením okresního soudu ze dne 24. 1. 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-386 mu bylo uloženo zaplatit právnímu zástupci vedlejšího účastníka č. 2 odměnu ve výši 171 724,50 Kč. Proti tomuto usnesení podal odvolání, které bylo krajským soudem usnesením ze dne 30. 5. 2013 č. j. 40 Co 195/2013-399 odmítnuto. V odvolání stěžovatel namítal, že okresní soud u jednotlivých úkonů provedených po 1. 1. 2011 nezohlednil ustanovení §12a zákona (správně má být "vyhlášky") č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť toto ustanovení sazbu mimosmluvní odměny podle §7 za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení nebo ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení snižovalo o 30%. Podle odůvodnění krajského soudu může odvolání podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Dle krajského soudu rozhodnutím okresního soudu v projednávané věci stěžovateli žádná újma nevznikla, neboť tímto rozhodnutím bylo rozhodováno o odměně a náhradě hotových výdajů v souladu s ustanovením §140 odst. 2 občanského soudního řádu, a to ve vztahu mezi státem a ustanoveným advokátem.
3. Dále stěžovatel informoval, že usnesením okresního soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-426 bylo rozhodnuto, že je povinen zaplatit státu na nákladech vedlejší účastnice č. 1 částku ve výši 166 770,67 Kč a na nákladech vedlejšího účastníka č. 2 částku ve výši 171 724 Kč. Proti tomuto usnesení podal odvolání proti oběma výrokům s tím, že opět namítal nesoulad usnesení okresního soudu s advokátním tarifem, shodně jako v předchozím odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 40 Co 932/2013-431 usnesení okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že o této věci již bylo usnesením okresního soudu ze dne 24. 1. 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-386 pravomocně rozhodnuto. Výše odměny a hotových výdajů zástupce povinného tedy dle krajského soudu nemůže být předmětem jeho přezkumu.
4. Stěžovatel tvrdí, že byl postupem krajského soudu zkrácen na svých právech. Na základě usnesení je povinen zaplatit státu na nákladech povinných celkově částku 338 494,67 Kč, což se ho dotýká a vzniká mu tím újma. Krajský soud se ani v prvním, ani ve druhém případě nezabýval odvoláními věcně, ani v jednom z případů se nezabýval jeho oprávněnými námitkami týkajícími se ustanovení §12a advokátního tarifu. Je přesvědčen, že mu postupem krajského soudu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II.
5. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 29 Nc 763/2007 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti: Stěžovatel podal u okresního soudu návrh na nařízení exekuce k vymožení povinnosti zaplatit společně a nerozdílně vůči oběma vedlejším účastníkům jistinu ve výši 950 000 Kč a příslušenství, a to na základě exekutorského zápisu. Okresní soud usnesením ze dne 1. 6. 2007 č. j. 29 Nc 763/2007-7 exekuci na majetek vedlejších účastníků nařídil, usnesení nabylo právní moci dne 20. 12. 2007. První vedlejší účastnice podala návrh na odklad exekuce, který okresní soud usnesením ze dne 12. 6. 2009 č. j. 29 Nc 763/2007-63 zamítl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky odkladu podle §266 odst. 1 občanského soudního řádu. Tentýž soud usnesením ze dne 13. 8. 2009 č. j. 29 Nc 763/2007-93 odložil provedení exekuce ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi. O návrhu na zastavení exekuce rozhodl okresní soud usnesením ze dne 10. 11. 2009 č. j. 29 Nc 763/2007-113 tak, že ho zamítl. Krajský soud prvostupňové usnesení svým usnesením ze dne 21. 2. 2011 č. j. 40 Co 224/2010-202 zrušil s výtkou, že okresní soud se nezabýval základním listinným důkazem, tj. vykonávaným exekučním titulem. Po provedeném dokazování okresní soud usnesením ze dne 14. 12. 2011 č. j. 29 C 763/2007-300 nařízenou exekuci zastavil (výrok I.) a uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč (výrok II.), náklady řízení obou povinných spočívajících v odměně a hotových výdajích ustanoveného zástupce, jejichž výše bude určena samostatným usnesením k rukám České republiky - Okresního soudu v Přerově (výrok III. a IV.). Zamítavý výrok okresní soud odůvodnil zjištěním, že oba vedlejší účastníci prokázali, že dluh, který v exekučním titulu uznali, nevznikl, že sice uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, povinní však prokázali opak, tedy neexistenci dluhu, resp. skutečnost, že dluh z právního důvodu uvedeného v jeho uznání v exekučním titulu nevznikl. Přiznání náhrady nákladů exekutorovi oprávněným odůvodnil tím, že to byl on, kdo zavinil zastavení exekuce (neboť podal nedůvodný návrh na její nařízení s ohledem na prokázání neexistence dluhu). O nákladech řízení rozhodl v souladu s §142 odst. 1 a §149 odst. 2 občanského soudního řádu a plně úspěšným povinným přiznal náklady řízení spočívající v odměně a hotových výdajích ustanovených zástupců, a to k rukám soudu; jejich výše bude určena samostatným usnesením poté, co budou náklady řízení ustanoveným zástupcům přiznány. Proti usnesení okresního soudu brojil stěžovatel odvoláním, krajský soud ho neshledal důvodným, a proto usnesením ze dne 29. 11. 2012 č. j. 40 Co 516/2012-353 potvrdil prvostupňové usnesení o zastavení řízení, včetně správného výroku o nákladech exekuce a nákladech řízení mezi účastníky, a oprávněnému uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (každému z povinných ve výši 5 600 Kč na účet České republiky - Okresního soudu v Přerově). Usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-386 přiznal okresní soud právnímu zástupci druhého povinného odměnu, náhradu za cestovné a promeškaný čas a náhradu hotových výdajů v celkové výši 171 724,50 Kč [při výpočtu odměny aplikoval §7 a §11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb., takže vypočetl sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby částku 6 050 Kč]. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání pro nesprávný výpočet odměny (protože soud nezohlednil §12a vyhl. č. 177/1996 Sb. o snížení sazby mimosmluvní odměny o 30%), které krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2013 40 Co 195/2013-399 odmítl, a to pro nedostatek subjektivní legitimace oprávněného k podání odvolání, neboť mu z rozhodnutí okresního soudu nevzešla na jeho právech žádná újma. Usnesením ze dne 12. 9. 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-421 přiznal okresní soud právní zástupkyni první povinné odměnu, náhradu za cestovné a promeškaný čas a náhradu hotových výdajů v celkové výši 166 770,67 Kč [při výpočtu odměny opět aplikoval §7 a §11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb., takže vypočetl sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby částku 6 050 Kč, kterou však za úkony po 1. 1. 2011 snížil o 30%, tj. na částku 4 235 Kč]. Následně okresní soud vydal dne 24. 10. 2013 usnesení č. j. 29 Nc 763/2007-426, podle něhož výše nákladů státu, kterou je oprávněný povinen zaplatit 1) povinné k rukám České republiky - Okresního soudu v Přerově, činí 166 770,67 Kč (výrok I.) a výše nákladů státu, kterou je oprávněný povinen zaplatit 2) povinnému k rukám České republiky - Okresního soudu v Přerově, činí 171 724,50 Kč (výrok II.); v obou případech v odpovídajících částkách vyčíslených v předchozích usneseních. Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, v němž napadal výši odměny přiznané právnímu zástupci druhého povinného, u níž nebyla provedena korekce u úkonů provedených po 1. 1. 2011 tak, jak stanoví §12 advokátního tarifu. Krajský soud konstatoval, že odvolací námitka oprávněného směřující do zpochybnění výše odměny ustanoveného zástupce druhého povinného neobstojí, neboť o této výši bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 24. 1. 2013 č. j. 29 Nc 763/2007-386, proto usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 40 Co 932/2013-431 usnesení okresního soudu potvrdil.
III.
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
IV.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
10. Z tohoto důvodu přezkoumal Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je notorietou, že jedním z principů právního státu je vázanost pravomocnými rozhodnutími. Jestliže v dané věci bylo odvolání stěžovatele odmítnuto s argumentem, že jeho odvolací námitka směrující do zpochybnění výše odměny ustanoveného zástupce vedlejšího účastníka 2) neobstojí, neboť o této výši bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením okresního soudu, nemohlo usnesením krajského soudu dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, resp. do práva na soudní ochranu (bod 4., i.f.). K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel mohl brojit proti nesprávnému výpočtu nákladů v usnesení krajského soudu ze dne 30. 5. 2013 40 C 195/2013-399 dalšími vhodnými procesními prostředky (včetně ústavní stížnosti).
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu