ECLI:CZ:US:2016:3.US.1681.16.1
sp. zn. III. ÚS 1681/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, sídlem Čujkovova 1736/30, Ostrava - Zábřeh, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2016 č. j. 56 Co 13/2016-244 a proti výrokům I., II., III., IV. V. a VI. rozsudku Okresního soudu Opavě ze dne 19. října 2015 č. j. 14 Nc 323/2014-201, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu Opavě, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé A. M. a 2) M. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2015 č. j. 14 Nc 323/2014-201 soud svěřil vedlejší účastnici 1) - dceru stěžovatele (dále též "nezletilá"), do péče její matky, vedlejší účastnice 2), dále též "matka" (výrok I.) a stěžovateli jako otci (dále též "otec") uložil povinnost platit na výživu vedlejší účastnice 1) částku 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 11. 2015 (výrok II.). Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit výživné, které se stane splatným do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen stěžovateli, k rukám matky do tří dnů od doručení rozsudku (výrok III.). Dále okresní soud upravil styk stěžovatele s vedlejší účastnicí 1) tak, že stěžovatel byl oprávněn stýkat se s ní každý lichý týden v roce od pátku 15:30 hodin do neděle 18 hodin, po tomto pátku následující, v každém týdnu v roce v úterý od 12 hodin do 18 hodin, dále pak v době vánočních prázdnin každoročně od 26. prosince 9 hodin do 27. prosince 18 hodin, a v měsíci červenci po dobu 7 po sobě jdoucích dnů s tím, že termín tohoto styku byl otec povinen sdělit písemně matce vždy nejpozději do 30. 4. příslušného kalendářního roku, přičemž po dobu speciální úpravy v období vánočních prázdnin a v období měsíce července neměla platit běžná úprava styku (výrok II.). Dále pak soud stěžovateli i vedlejší účastnici 2) stanovil oprávnění a povinnosti při realizaci styku (výroky V. a VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
3. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 3. 2016 č. j. 56 Co 13/2016-244 výše uvedený rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a III. potvrzen (výrok I.). Ve zbývající napadené části, tj. ve výrocích IV., V. a VI., byl rozsudek změněn tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s vedlejší účastnicí 1) každý lichý týden v roce od pátku 15.30 hodin do následující neděle 18.00 hodin, každý týden v úterý od 12.00 hodin do 18.00 hodin a každého roku v době vánočních svátků od 26. prosince 9.00 hodin do 30. prosince 18.00 hodin, v době hlavních letních prázdnin od 1. července 9.00 hodin do 7. července 18.00 hodin a od 1. srpna 9.00 hodin do 7. srpna 18.00 hodin a dále pak každý lichý rok v době velikonočních svátků od Velkého pátku 9.00 hodin do Velikonoční neděle 18.00 hodin, přičemž po dobu speciální úpravy styku v době vánočních a velikonočních svátků a hlavních letních prázdnin neplatí režim běžné úpravy styku. Vedlejší účastnici 2) soud uložil povinnost vedlejší účastnici 1) ke styku řádné připravit a předat stěžovateli ve stanovenou dobu před domem, ve kterém s vedlejší účastnicí 1) bydlí, stěžovateli uložil povinnost nezletilou ve stanovenou dobu na stejném místě vedlejší účastnici 2) předat na konci každého styku. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela opomněly relevantní a ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Podle stěžovatele v napadených rozsudcích absentuje řádné odůvodnění závěru o vhodnějších výchovných podmínkách na straně matky, přičemž při zvažování zájmu nezletilé nejsou zohledněna všechna relevantní kritéria tak, jak jsou interpretována v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování, a že obecné soudy zcela nesprávně zjistily skutkový stav. Stěžovatel namítá, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a vycházely pouze z vlastního uvážení, přičemž důkazní návrhy stěžovatele nebyly soudem přijaty.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nejednaly v nejlepším zájmu dítěte, neboť bez jakékoli zákonné opory či odůvodnění, založeného na provedeném dokazování, upřednostnily výlučnou péči jednoho z rodičů, před střídavou péčí. Stěžovatel je toho názoru, že byl znevýhodněn z důvodu svého pohlaví, respektive proto, že je otcem, a nikoliv matkou nezletilé dcery. V této souvislosti zejména uvádí, že objektivně neexistují překážky, které by bránily jím navrhované střídavé péči a pro které by měl být vyloučen z možnosti podílet se na výchově nezletilé stejnou měrou, jakou se na ní podílí její matka, a rozhodnutí obecných soudů jsou tak založena pouze na neodůvodněném předpokladu, že svěření vedlejší účastnice 1) do výlučné péče vedlejší účastnice 2) bude v jejím zájmu. Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nejlepší zájem dítěte nastává v situaci, kdy je oběma rodičům umožněno stejnou měrou pečovat o dítě a podílet se na jeho výchově. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se péče o nezletilé děti [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná)].
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
11. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu. S návrhy stěžovatele na doplnění dokazování manuálem matky určeným otci při péči o nezletilou, fotografiemi, které otec do spisu založil, e-mailovou korespondencí rodičů, znaleckým posudkem znalkyně Mgr. Lady Borovičkové, znaleckým posudkem znalce Štěpáníka, popřípadě návrhem na provedení dalších znaleckých posudků, se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podle Ústavního soudu vypořádal dostatečným způsobem.
12. V předmětné věci odvolací soud doplnil dokazování výslechem obou rodičů a zprávou opatrovníka ze dne 4. 3. 2016; odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neboť je považoval za správná. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v zájmu nezletilé je, aby byla svěřena do výlučné péče své matky.
13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na úvahy odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na změny v postoji stěžovatele, pokud jde o otázku, kterému z rodičů má být vedlejší účastnice 1) svěřena do péče; názory stěžovatele se měnily od souhlasu stěžovatele s výlučnou péčí matky přes střídavou péči k úvahám o výlučné péči stěžovatele, když podle odvolacího soudu je názor stěžovatele ovlivněn víceméně i jinými okolnostmi, než jen jeho výlučným zájmem na tom, aby se nezletilé dostalo co nejlepšího výchovného prostředí u rodiče, otce, který je může zajistit lépe než ten druhý pro své povahové vlastnosti.
14. Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).
15. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé péči, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14). V nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 pak Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte (viz i nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16).
16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak výrok okresního soudu o svěření nezletilé do péče matky odvolací soud potvrdil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu, resp. obou obecných soudů, neztotožňuje. To ovšem nezakládá samo o sobě důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
17. V souzené věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilé. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje péči o nezletilou a jeho možnost styku s nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, resp. obou obecných soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
18. Ústavní soud zdůrazňuje, že podrobnosti ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině tzv. podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni v otázce péče o nezletilou a styku s ní dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči rodičů o dítě a jejich styku s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
19. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu