ECLI:CZ:US:2016:3.US.1775.16.1
sp. zn. III. ÚS 1775/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 982/136, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 15. 6. 2015 č. j. 2 T 266/2013-959, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2015 č. j. 7 To 285/2015-985 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016 č. j. 4 Tdo 219/2016-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, pro porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s porušením čl. 6 odst. 1 a odst. 3, písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti - stručně řečeno - tvrdí, že byl nespravedlivě uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §21 odst. 1 a ustanovení §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za blíže popsané jednání uvedené ve skutkové větě výroku o vině a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků dle §240 odst. 2 trestního zákoníku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti šesti měsíců (§81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku), aniž by byly splněny zákonné podmínky.
3. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností a je přesvědčen, že řízení trpí zásadní vadou, neboť stěžovateli bylo upřeno právo na spravedlivý proces tím, že nebylo soudem prvního stupně provedeno řádné dokazování (výslech svědka jednatele Bionel s.r.o. Zorana Stefanoviče a pohybem peněz ze zaplacené kupní ceny na účtu společnosti Bionel s.r.o.). Dle stěžovatele nebyly dodrženy základní principy spravedlivého procesu, přestože původní rozhodnutí nalézacího soudu bylo odvolacím soudem zrušeno s pokynem k doplnění dokazování, k němuž dle jeho názoru však nedošlo.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že tím, že nebyly soudem prvního stupně provedeny navržené důkazy, nemohl být řádně zhodnocen skutkový stav a tímto nezákonným postupem byla porušena jeho práva. Odvolací ani dovolací soud nenapravily vady předchozího řízení, proto se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, aby nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu trestního spisu, napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy dle jeho názoru soudy neprovedly navržené důkazy, nevzaly v úvahu okolnosti svědčící v jeho prospěch a zároveň chybně hodnotily další provedené důkazy. Ústavní soud k tomu připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť by provedené důkazy mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy práva na spravedlivý proces. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky, avšak toliko v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. Ústavní soud taková pochybení obecných soudů v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle. Dále lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 8-9), v němž jsou dopodrobna jednotlivě i v souhrnu zhodnoceny provedené důkazy a je taktéž náležitě osvětlen skutkový stav věci.
9. Odvolací soud uvedl, že v napadeném rozsudku se nalézací soud správně logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, kdy podrobně vyložil, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nalézacího soudu přitom nebylo možno vytýkat nejasnost nebo neúplnost, rozsudek nebyl zatížen podstatnými vadami a též odůvodnění splňovalo kritéria požadovaná zákonem. Byl tak zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný, neboť soud měl k dispozici dostatek usvědčujících listinných důkazů, zejména pak těch, které zcela jednoznačně vyvracely obhajobu stěžovatele.
10. Ústavní soud v této souvislosti seznal, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že se stěžovatel dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani, protože uplatnil nárok na vrácení DPH. V trestním řízení však bylo prokázáno, že zboží bylo dopraveno ze Srbska na Slovensko, místem plnění nebyla Česká republika a nebylo tedy možné uplatňovat nárok na vrácení DPH.
11. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, protože postrádalo jakékoli konkrétní výhrady, které by směřovaly proti vadnému právnímu posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti, eventuálně proti nesprávnostem v odvolacím řízení, jež by mohly odpovídat dovolacím důvodům podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Ústavní soud připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu je usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu přezkoumání skutkového stavu. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily (§125 tr. řádu) a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Pokud dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání bylo pouze věcí obchodní praktiky a on je poškozeným, musí Ústavní soud připomenout, že soudy náležitě prokázaly, že stěžovatelovy kroky nebyly pouze jednáním souladným s právem a činěným v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž směřovaly k vlastnímu nezákonnému prospěchu prostřednictvím zkrácení daně. Potrestání stěžovatele tak plně odráželo účel ustanovení §240 trestního zákoníku, jímž se poskytuje ochrana fiskálnímu zájmu státu, který je součástí jeho širších hospodářských zájmů. Dotčené trestní řízení ve věci stěžovatele tak lze považovat jako celek za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutků uvedených v obžalobě, aniž by došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Za této situace Ústavní soud neshledal důvod přehodnocovat či dokonce zpochybňovat závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, která však po zhodnocení Ústavním soudem nedokládá porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
13. Ústavní soud z důvodů shora uvedených ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu