ECLI:CZ:US:2016:3.US.1798.16.1
sp. zn. III. ÚS 1798/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Martou Koplovou, advokátkou, sídlem Karola Sliwky 129, Karviná-Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2016 č. j. 4 To 6/2016-936 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 31 T 7/2015-868, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání takového návrhu zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Ústavní soud ve své judikatuře respektuje zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán, takže jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z povahy institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Napadená rozhodnutí bylo možné napadnout dovoláním, o čemž byl stěžovatel poučen v písemném vyhotovení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a jak uvedl v doplnění svého návrhu ze dne 1. 8. 2016, tuto možnost také využil.
4. Ústavní soud se otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku, kterým byla rozhodovací praxe Ústavního soudu v této oblasti sjednocena [srov. stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (vyhlášené pod č. 40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze v podrobnostech odkázat. Pro podaný návrh z toho vyplývá, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Napadená rozhodnutí mohou být zrušena v rámci soustavy trestních soudů a případný zásah Ústavního soudu by tak byl předčasný. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost proto nepředstavuje pro stěžovatele v budoucnu nepřekonatelnou překážku pro přezkum ústavnosti rozsudků shora uvedených či rozhodnutí nově soudy učiněných poté, co budou stěžovatelem zákonné procesní prostředky vyčerpány, tak jak to požaduje zákon o Ústavním soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15 a tam uvedená další rozhodnutí - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh jako nepřípustný odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu