ECLI:CZ:US:2016:3.US.1822.15.2
sp. zn. III. ÚS 1822/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Hakeľové, zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 25 Cdo 5327/2014-412 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014 č. j. 14 Co 313/2014-374, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem Klatovská třída 2960/200, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení o žalobě stěžovatelky o náhradu škody ve výši 300 000 Kč (odškodné související s úmrtím manžela stěžovatelky) vydal v prvním stupni Okresní soud
Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudek ze dne 25. 6. 2014 č. j.
36 C 242/2012-356, jímž byla žaloba zamítnuta, České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení jí zálohovaných a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech účastníků odůvodnil tím, že shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi (vedlejší účastnice), spočívající v osobních a majetkových poměrech stěžovatelky a v jejím legitimním očekávání úspěchu v dané věci s ohledem na přiznání pochybení vedlejší účastnicí v rámci jednání, které předcházelo soudnímu řízení.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů účastníků řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení v částce 190 100 Kč (výrok I). Rovněž stanovil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 6 111 Kč (výrok II). Předmětné rozhodnutí okresního soudu změnil krajský soud s odůvodněním, že je nedostatečné a nerespektuje principy aplikace §150 občanského soudního řádu. Uvedl, že nepříznivé majetkové poměry stěžovatelky nejsou jediným vodítkem použití předmětného ustanovení, přisvědčil námitkám vedlejší účastnice, že svým postojem nedala najevo, že by byla ochotna stěžovatelce vyplatit jakoukoli částku jako odškodné, a zdůraznil též, že stěžovatelce mělo být z odložení věci Policií České republiky zřejmé, že vedlejší účastnice se nedopustila žádného pochybení při snaze o záchranu života jejího manžela. Přihlédl též k tomu, že vedlejší účastnice je příspěvkovou organizací.
4. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu posoudil Nejvyšší soud jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že odvolací soud rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníka ve věci, dostatečně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností se od uvedeného principu nemínil odchýlit a pohyboval se v prostoru vymezeném ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu. Dovolací soud stěžovatelce rovněž uložil, aby vedlejší účastnici řízení zaplatila náhradu nákladů dovolacího řízení (10 938,40 Kč).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uvedla, že se neztotožňuje s právním hodnocením věci krajským soudem, který změnil rozhodnutí okresního soudu dle jejího názoru zcela nepředvídatelně. Má za to, že ani krajský soud, ani dovolací soud se dostatečně nevypořádaly s významem a užitím §150 občanského soudního řádu ve věci náhrady nákladů řízení.
6. Stěžovatelka uvádí, že výše částky, kterou Nejvyšší soud stěžovatelce uložil zaplatit, činí v souhrnu 207 149,40 Kč. Stěžovatelka je zcela nemajetná a jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 7 300 Kč, a proto shledává napadená rozhodnutí obecných soudů za zcela likvidační a porušující zásady etického rozhodování. Má za to, že oba soudy zcela opomenuly lidskou stránku věci, majetkovou a sociální situaci stěžovatelky, žijící prakticky na hranici nouze.
7. Stěžovatelka považuje rovněž za pochybení, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, stěžovatelka se tak nemohla osobně vyjádřit k předmětu věci. Vzhledem k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům stěžovatelky měl soud takovou konfrontaci umožnit, neboť částka, o které v odvolacím řízení rozhodoval, byla a stále je pro stěžovatelku existenční, respektive likvidační. Navazující výrok, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, pouze umocnil už tak tíživou situaci.
8. Vedle této vady řízení stěžovatelka namítá i vnitřní rozpornost rozhodnutí soudu druhého stupně. Tento ve svém usnesení zmiňuje, že soud prvního stupně rozhodnutí ohledně nákladů řízení odůvodnil velice stručně, čímž de facto naznačil, že je prvostupňové rozhodnutí v tomto ohledu nepřezkoumatelné. V takovém případě však odvolací soud neměl předmětné rozhodnutí měnit, nýbrž jej měl zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka nicméně považuje rozhodnutí okresního soudu za plně dostačující, komplexní a na základě proběhlého řízení detailní a logické.
9. O správnosti usnesení krajského soudu stěžovatelka pochybuje i z pohledu toho, jak se vypořádal se spisovým materiálem a jeho hodnocením. Jeho rozhodnutí dává za pravdu výhradně argumentům uvedeným v odvolání vedlejší účastnice, naproti tomu tvrzením stěžovatelky nepřikládá žádnou váhu. Stěžovatelka ve výsledném odůvodnění spatřuje prvek nahodilosti, domnívá se, že v odvolacím řízení nebyly nedostatečně posouzeny veškeré rozhodné skutečnosti. V souvislosti s tímto názorem stěžovatelka vyslovuje pochybnosti k nestrannosti druhostupňového rozhodování.
10. Pokud vedlejší účastnice řízení zpochybňovala důvodnost původně projednávaného nároku, stěžovatelka má za to, že její neúspěch s žalobním návrhem o náhradu škody nemůže presumovat závěr, že jednala účelově či snad zlovolně. Cílem stěžovatelky nikdy nebylo záměrně poškozovat zájmy protistrany, nýbrž nalézt ve věci ztráty osoby blízké, o které panovalo nespočet pochybností, čistou pravdu. Nutno dodat, že prvostupňový rozsudek i přes zamítnutí žaloby připustil v jednání vedlejší účastnice řízení jistá pochybení. Nelze tedy zlehčovat stěžovatelčino legitimní očekávání úspěchu v této věci a z toho plynoucí zájem na soudním řízení.
11. Za liché a neopodstatněné považuje stěžovatelka i tvrzení vedlejší účastnice řízení o sociálních a majetkových poměrech účastníků, které dle jejího názoru nebyly řádně porovnány. Stěžovatelka soudu opakovaně dokládala přehled příjmů a výdajů, které bezpochyby osvědčují její slabé sociální postavení, se kterými se však v odůvodnění vypořádal pouze okresní soud. Naproti tomu stěžovatelka zpochybňuje námitku vedlejší účastnice, že uhrazení nákladů řízení tak, jak rozhodl okresní soud, by mohlo příspěvkové organizaci způsobit značné finanční problémy.
12. Ve vztahu k interpretaci §150 občanského soudního řádu, jak ji provedl krajský soud, stěžovatelka poukazuje na zákonné znění tohoto ustanovení. Krajský soud sice připustil nutnost posouzení všech okolností konkrétní věci, avšak přesto upřednostnil zásadu náhrady nákladů řízení stranou neúspěšnou (§142 odst. 1 občanského soudního řádu). Užití této zásady se stěžovatelce jeví v jejím případě jako nepřiměřeně tvrdé.
13. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že soudní rozhodnutí, která jsou příkladmo vyjmenována v odůvodnění, bezesporu souvisejí s problematikou nákladů řízení a s porovnáváním a aplikací §150 občanského soudního řádu, potažmo §142 odst. 1 občanského soudního řádu. I přesto se stěžovatelka nemůže ubránit dojmu, že souvislosti, které Nejvyšší soud v těchto usneseních spatřuje, s projednávanou věcí korespondují pouze částečně. Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I ÚS 1030/08 a ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
15. Současně Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu vyhověl žádosti stěžovatelky a usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. III. ÚS 1822/15-10 odložil vykonatelnost výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 25 Cdo 5327/2014-412 a vykonatelnost výroku I a II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2014 č. j. 14 Co 313/2014-374.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí, jakož i spisový materiál, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
18. Ústavní soud k otázkám náhrady nákladů řízení ve své judikatuře přistupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, dopadají i na tuto část řízení postuláty spravedlivého procesu. Proto je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, (N 27/44 SbNU 319)].
19. Při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se uplatní zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 občanského soudního řádu. "Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval." [cit. z nálezu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), obdobně nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)]. Přitom však "strana, která ve sporu podlehla, nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, které lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva"; toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tj. i na náklady spojené se zastupováním advokátem [nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)].
20. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě mělo být aplikováno moderační právo soudu dle §150 občanského soudního řádu, jak to učinil soud prvního stupně. Ústavní soud k tomu uvádí, že využití tohoto práva je výjimkou se shora uvedené zásady úspěchu ve věci ("jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele..."). Toto ustanovení obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [blíže viz např. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365)]. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přitom musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Takové rozhodnutí musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3448/10 (N 71/61 SbNU 97)], neboť i přes široký prostor pro úvahu obecných soudů v otázce nákladů řízení (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu) zde zůstává zachován požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud (byť v řízení odvolacím) neshledal [nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)].
21. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem aplikace §150 občanského soudního řádu se Ústavní soud vyslovil mj. tak, že "okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému" [nález ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207)]. Ustanovení §150 občanského soudního řádu tedy neslouží ke zmírňování objektivně existujících majetkových rozdílů mezi procesními stranami [např. nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)]. V souladu s uznávanou literaturou je pak judikovaný požadavek [nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365)], že "při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.".
22. Z judikatury Ústavního soudu k aplikaci §150 občanského soudního řádu obecnými soudy lze konečně poukázat rovněž na povinnost (vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces) vytvořit procesní prostor pro účastníky řízení k tomu, aby se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva dle předmětného ustanovení občanského soudního řádu, zejména při jeho uplatnění až v odvolacím řízení, vyjádřili [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), nález ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1648/09 (N 47/56 SbNU 515), nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14, nález ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337)]. A vice versa v zásadě obdobně je nutno postupovat - v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení - i za situace, kdy je v rámci odvolacího řízení namítána nezákonnost aplikace §150 občanského soudního řádu soudem prvního stupně; tj. kdy by mělo dojít k upuštění od výjimky ze zásady úspěchu ve věci (dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu) původně přiznané.
23. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí nevykazují ústavněprávní deficity, nevykročila z mezí vytyčených výše odkazovanou judikaturou pro rozhodovací činnost soudu o nákladech řízení. Námitky stěžovatelky, směřující k tvrzenému porušení jejího práva na spravedlivý proces, nejsou opodstatněné a Ústavní soud proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
24. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu poukazuje stěžovatelka pouze na svůj "dojem", že judikatura, na níž Nejvyšší soud odkázal, koresponduje s projednávanou věcí pouze částečně. Chtěla-li stěžovatelka touto námitkou vyjádřit, že Nejvyšším soudem odkazovaná judikatura není pro posouzení její věci určující, aniž by své úvahy blíže osvětlila, Ústavní soud se omezí pouze na konstatování, že jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž bylo v napadeném rozhodnutí (příkladmo) odkázáno, potvrzují zde zmíněné závěry ustálené soudní praxe v oblasti náhrady nákladů řízení, jakož i principy uplatňované v této oblasti Ústavním soudem [např. i ve stěžovatelkou odkazovaných nálezech Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33) a ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14, dostupný na http://nalus.usoud.cz].
25. Napadené rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za nepředvídatelné a nepřezkoumatelné; s tím však nelze souhlasit. Ústavní soud neshledal, že by v řízení před tímto soudem bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Krajský soud rozhodl bez toho, aby nařídil jednání ve věci, což je v souladu s §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Pokud stěžovatelka namítá, že se nemohla k věci v rámci odvolacího řízení osobně vyjádřit, byť tento postup (tj. rozhodnout bez jednání) procesní úprava umožňuje, z hlediska práva na spravedlivý proces je podstatné, že odvolací soud v dané věci respektoval zásadu kontradiktornosti řízení [z nálezové judikatury Ústavního soudu viz např. nálezy ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69), či ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627)], neboť k podanému odvolání měla stěžovatelka možnost se vyjádřit písemně, čehož využila (viz vyjádření na č. l. 372). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, že vzal v potaz argumenty obou stran.
26. Napadené rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka hodnotí jako vnitřně rozporné, když rozhodnutí okresního soudu měl na jedné straně považovat za nepřezkoumatelné (a měl jej proto dle stěžovatelky zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a na druhé straně ve věci rozhodl měnícím rozhodnutím. Takové hodnocení však dle Ústavního soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Krajský soud rozhodoval dle §220 občanského soudního řádu, přičemž prvostupňové rozhodnutí hodnotil jako nesprávné, nikoli jako nepřezkoumatelné. Ostatně stěžovatelka sama, jak tvrdí v ústavní stížnosti, vadu nepřezkoumatelnosti v rozhodnutí soudu prvního stupně nespatřuje. Samotné napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak vadou nepřezkoumatelnosti netrpí, neboť z něj zřetelně vyplývají důvody, pro něž shledal aplikaci §150 občanského soudního řádu rozpornou se zákonem i judikaturou.
27. Těžiště změny rozhodnutí o náhradě nákladů řízení lze spatřovat zejména v odlišné míře akcentu na majetkové, sociální a osobní poměry stěžovatelky. Zatímco soud okresní toto hledisko vnímal jako určující, krajský soud je s odkazem na relevantní ustálenou judikaturu posuzoval společně s dalšími okolnostmi. Poukázal-li okresní soud (vedle majetkových poměrů stěžovatelky) též na legitimní očekávání úspěchu stěžovatelky ve věci, krajský soud toto kritérium hodnotil tak, že "žalovaná žádným svým postojem nedala najevo, že by byla ochotna žalobkyni vyplatit jakoukoli finanční částku jako odškodné související s úmrtím jejího manžela". Jak vyplývá z již výše uvedeného, není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl přehodnocování jednotlivých aspektů (ne)aplikace moderačního oprávnění obecného soudu. Přitom lze mít za to, že napadené rozhodnutí (oproti rozhodnutí okresního soudu ve věci nákladů řízení) při přezkumu aplikace §150 občanského soudního řádu naplňuje požadavek na zohlednění všech okolností konkrétní věci, přičemž jeho argumentaci proti uplatnění výjimky ze zásady úspěchu ve věci lze z hlediska Ústavního soudu považovat za dostatečnou.
28. Ústavní soud, s ohledem na své ústavní postavení (viz sub 17), musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli orgánem státu, který by byl oprávněn k odstraňování tvrdostí, které případně mohou vzniknout účastníkům nějakého právního řízení; referenčním kritériem jeho rozhodování je tak jen ústavnost či neústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod stěžovatelů [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na výslednou částku, k jejíž úhradě byla stěžovatelce stanovena povinnost, nemá ani Ústavní soud pochybnosti o tom, že napadená rozhodnutí budou mít na stěžovatelku citelný dopad. Nepříznivá (majetková, sociální i osobní) situace stěžovatelky nicméně byla zohledněna již v tom, že byla osvobozena od soudních poplatků a že jí byl ve věci stanoven bezplatný zástupce z řad advokátů. Jak uvedl i odvolací soud, tato skutečnost sama o sobě neodůvodňuje použití §150 občanského soudního řádu. Nebyly-li zde zároveň jiné okolnosti, pro něž by bylo nutné shledat stanovení povinnosti k náhradě účelně vynaložených nákladů řízení stěžovatelce, která ve věci neměla úspěch, za nespravedlivé, aplikace §142 odst. 1 občanského soudního řádu byla namístě. Mezi takové okolnosti přitom jistě nepatří stěžovatelkou poukazovaná absence zlovůle či účelového jednání z její strany, případně snaha o dobrání se "čisté pravdy". Ve vztahu k namítanému legitimnímu očekávání ve věci lze poukázat na hodnocení provedené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, které dle Ústavního soudu má oporu v provedeném dokazování. Zcela namístě bylo též zohlednění postavení účastníka řízení, jenž byl ve sporu úspěšný. Ani skutečnost, že ve sporu úspěšný účastník řízení je právnickou osobou (ovšem příspěvkovou organizací), není okolností, která by odůvodňovala jako nespravedlivé stanovení náhrady nákladů řízení dle zásady úspěchu ve věci.
29. Ústavní soud tedy nezjistil, že by stěžovatelkou namítané porušení základních práv bylo opodstatněné; napadená soudní rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost proto dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu