ECLI:CZ:US:2016:3.US.1825.15.1
sp. zn. III. ÚS 1825/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Rostislava Pokludy, právně zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. května 2015 č. j. 1 KZV 216/2012-421 a proti vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 4. února 2015 č. j. KRPA-2558-425/TČ-2011-000093-ZAV, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Jak stěžovatel uvádí, podáním ze dne 3. února 2015 požádal jeho obhájce o nahlédnutí do spisu vedeného v předmětné trestní věci. Přípisem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 4. února 2015 č. j. KRPA-2558-425/TČ-2011-000093-ZAV bylo stěžovateli odepřeno nahlédnutí do části trestního spisu, což policejní orgán zdůvodnil taktikou vyšetřování, resp. zabráněním zmaření plánovaných úkonů.
K opakované žádosti o nahlédnutí do spisu ze dne 21. dubna 2015 policejní orgán stěžovatele přípisem ze dne 27. dubna 2015 č. j. KRPA-2558-464/TČ-2011-000093-ZAV opět vyrozuměl o tom, že v předmětné části trestního spisu se nahlédnutí do spisu ze závažných důvodů odpírá.
Podáním ze dne 7. května 2015 požádal stěžovatel Městské státní zastupitelství v Praze o přezkoumání závažnosti důvodů odepření práva nahlédnutí do spisu podle §65 odst. 2 trestního řádu. Vyrozuměním ze dne 21. května 2015 č. j. 1 KZV 216/2012-421 sdělilo Městské státní zastupitelství v Praze stěžovateli, že k odepření nahlédnutí do spisového materiálu došlo v souladu s §65 odst. 2 trestního řádu, a to z důvodu taktiky vyšetřování, resp. obavy ze zmaření plánovaných úkonů.
III.
Stěžovatel se domnívá, že shora uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť mu bez patřičného zdůvodnění nebylo umožněno nahlédnout do spisu vedeného v jeho trestní věci. Má za to, že rozhodnutí o odepření práva nahlížet do spisu musí být vždy náležitě zdůvodněno, a nepostačí pouhý obecný odkaz na blíže nespecifikovanou možnost maření výsledků vyšetřování. Řádné odůvodnění podle něj musí obsahovat rovněž konkrétní údaje o tom, z čeho obava zmaření vyšetřování vyplývá a zda vůbec existují nějaké reálně podložené důvody, které by z dosavadního vývoje věci mohly takovému maření nasvědčovat. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001 sp. zn. IV. ÚS 472/2000, podle něhož za závažné důvody ve smyslu ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu nelze považovat zcela obecný poukaz na možnost maření výsledků vyšetřování.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví a spolu s tím i pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (§72, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), u nichž nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem. Ústavní soud proto v trestním řízení posuzuje zpravidla jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé, neboť poskytovat ochranu základním právům a svobodám je v prvé řadě úkolem obecných soudů (čl. 4 Ústavy České republiky). Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, které pravomocnému skončení řízení předchází, a to jen za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod a že námitka o porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. např. usnesení ze dne 17. července 2015 sp. zn. III. ÚS 2098/15, usnesení ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 2617/13; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
Právo na obhajobu je na ústavní úrovni garantováno článkem 40 odst. 3 Listiny, jenž mimo jiné zakotvuje právo obviněného na to, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. V systému Úmluvy poskytuje obdobnou ochranu článek 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, jenž zaručuje osobě obviněné z trestného činu přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby.
Nezbytným předpokladem zajištění možnosti k přípravě obhajoby je i právo na přístup do spisu (§65 odst. 1 trestního řádu). Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení. Vždy je přitom nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04).
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že odepření nahlédnutí do spisu v rámci přípravného řízení nezpůsobuje samo o sobě porušení práva obviněného na obhajobu. K tomu by totiž došlo až v případě, kdy by nepřípustným odepřením nahlédnutí do spisu byla obviněnému fakticky znemožněna přípravy obhajoby ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, aniž by zároveň existovaly legitimní důvody k takovému postupu převažující nad ochranou práv obviněného.
V posuzované věci orgány činné v trestním řízení odepřely stěžovateli nahlédnutí do části spisu vedeného v jeho trestní věci. Důvody odepření nahlédnutí přitom, byť stručně, odůvodnily. K tomuto odepření došlo v přípravném řízení, tedy ve fázi, kdy je takové odepření zásadně možné, a kdy navíc může být následným postupem orgánů činných v trestním řízení odčiněno v momentě, kdy odpadnou důvody odepření a celý spis bude stěžovateli (či jeho obhájci) zpřístupněn. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl v době odepření nahlédnutí do spisu stíhán na svobodě, a nikoliv vazebně. Za takto zjištěného skutkového stavu Ústavní soud neshledal zcela mimořádný důvod, který by jej opravňoval zasáhnout do pravomocně neskončeného trestního řízení.
Jde-li o stěžovatelův poukaz na nález ze dne 23. ledna 2001 sp. zn. IV. ÚS 472/2000, Ústavní soud konstatuje, že právní názor v něm uvedený nedopadá na projednávaný případ, neboť v něm byla posuzována odlišná skutková situace. V citovaném rozhodnutí Ústavního soudu byl v době odepření nahlédnutí do spisu stěžovatel (obviněný) v koluzní vazbě, přičemž Ústavní soud shledal jako nepřípustné nedostatečné odůvodnění odepření nahlédnutí do spisu, jež spočívalo v obecném poukazu na maření výsledků vyšetřování a možnosti ovlivňování svědků. Takové skutkové okolnosti v nyní projednávaném případě shledány nebyly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu