ECLI:CZ:US:2016:3.US.1850.15.1
sp. zn. III. ÚS 1850/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele Mgr. Romana Čonky, zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem, AK se sídlem Praha 10, Nad Olšinami 27, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 13 Kss 6/2014-138, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2015 a doplněným dne 31. 8. 2015, se Mgr. Roman Čonka (dále jen "kárně obviněný" případně " stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným ve věci jeho kárného obvinění bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36, právo na projednání věci v jeho přítomnosti, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 a zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z návrhu a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 2. 2015 rozhodnutím č. j. 13 Kss 6/2014-138 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kárný soud") k návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "kárný navrhovatel") kárně obviněného uznal vinným, že skutky specifikovanými ve výroku I pod body A. až E. citovaného rozhodnutí zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, a zaviněným jednáním uvedeným pod bodem E. zároveň narušil důstojnost soudcovské funkce, čímž spáchal kárné provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), za což mu uložil podle §88 odst. 1 písm. d) cit. zákona kárné opatření ve formě odvolání z funkce soudce; výrokem II kárně obviněného podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, zprostil kárného obvinění specifikovaného pod body A. až C., a výrokem III řízení o části návrhu týkající se specifikovaných skutků zastavil podle §14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb.
III.
V návrhu stěžovatel mimo jiné tvrdil, že kárný soud o jeho odvolání z funkce soudce rozhodl v jeho nepřítomnosti, nebyl nestranný, nezaujatý a nezávislý, naopak jednoznačně vyjádřil, že stěžovatel byl osobou nedůvěryhodnou, a že jeho omluva a žádost o odročení nebyla opodstatněná. Tímto postupem kárný soud prý porušil právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo na vyjádření se ke všem důkazům dle čl. 38 Listiny.
Kárný soud ve vyjádření k návrhu ze dne 3. 8. 2015 odkázal na velmi podrobné odůvodnění napadeného kárného rozhodnutí, neboť měl za to, že z něho vyplývá odpověď na většinu námitek uplatněných v ústavní stížnosti. Závěrem kárný soud navrhl, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, případně jako neopodstatněný zamítl.
Vyjádření kárného soudu ze dne 3. 8. 2015 k návrhu nebylo stěžovateli zasláno z níže uvedených důvodů.
Dne 3. 2. 2016 bylo Ústavnímu soudu k jeho žádosti ze dne 28. 1. 2016 doručeno vyjádření Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 13 Kss 6/2014-200, z něhož plyne, že návrhem napadené rozhodnutí kárného soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 13 Kss 6/2014-138 bylo kárně obviněnému doručováno dvakrát, a že bylo řádně doručeno již uplynutím desetidenní úložní doby při doručování první poštovní zásilky, tj. dne 30. 3. 2015.
Na shora uvedené vyjádření Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 13 Kss 6/2014-200, právní zástupce stěžovatele, jemuž bylo zasláno k případnému vyjádření přípisem Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1850/15 (doručen dne 9. 2. 2016), ve stanovené 10denní lhůtě nereagoval.
IV.
Po přezkoumání, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Podle ustanovení §72 odst. 3 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, resp. ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Lhůta dvou měsíců obsažená v ust. §72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, přičemž tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2016 č. j. 13 Kss 6/2014-200, stěžovateli bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí řádně doručeno uplynutím desetidenní úložní doby při doručování první poštovní zásilky, tj. v pondělí dne 30. 3. 2015. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout v úterý dne 31. 3. 2015 a skončila v pondělí dne 1. 6. 2015, neboť konec lhůty připadl na sobotu dne 30. 5. 2015. Pokud ústavní stížnost stěžovatel podal až dne 22. 6. 2015, jde evidentně o návrh podaný opožděně.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj